tisk ]Milan Martiník - Trojrozměrnost mne baví
Druhá místnost je přívětivější, lze se posadit a obdivovat elektrické bicí, u kterých Milan Martiník relaxuje. Je totiž po otci, který byl ředitelem Státní konzervatoře v Praze a aktivním hudebníkem, rovněž hudebník a po mamince, která je akademickou sochařkou a věnuje se keramice, rovněž akademický sochař.
Bohatý a pestrý život
„K bicím usedám čím dál tím méně, času je málo. Hodně učím na Střední uměleckoprůmyslové škole, dost času strávím i v ateliéru, ale hrával jsem v různých kapelách. Jeden čas jsem doprovázel například zpěvačku Marcelu Královou, působil jsem v country kapelách Farmáři a Grošáci, hrál jsem s Halogenem, Antracitem a mám i pár nahrávek. S Farmáři jsem natočil dvě CD, s Halogenem pak dvě písničky pro rozhlas. Jsem spíš bigbíťák, mám rád Deep Purple nebo Slade, ale jinak rozlišuji jen hudbu dobrou a špatnou.
Obrat nastal ve čtrnácti
„Musím říct, že dětství jsem byl víc zaměřený na muziku nebo na herectví, chodil jsem do Dismanova rozhlasového dětského souboru a představoval jsem si, že budu herec. Když mi bylo čtrnáct, tak se to najednou otočilo a já se rozhodl, že půjdu na Střední uměleckoprůmyslovou školu. To už jsem měl za sebou první keramické dílko. Vypálil jsem si kopii lidové madony. Dodnes ji mám na chalupě.
Umění přichází zevnitř
Obdivuji sérii talířů. Jsou na nich nejrůznější masky, možná jsou to portréty. Jak vás takové věci napadají? „Ani sám nevím, nemám žádný plán, dokonce si nedělám ani žádné skici. Obvykle jdu rovnou na věc, a jakmile začnu něco dělat, nápady se vyrojí samy. Myslím, že to odráží můj momentální stav. Malíř Jan Preisler tvrdil, že umě
í přichází zevnitř. Tak to asi bude pravda. Ale mám rád literaturu o templářích, hermetické nauky, gnosticismus a z toho se odvozují různé symboly, třeba i tam je zdroj nějaké inspirace.“ Nelze přehlédnout velice osobité hrnečky. Jsou vesměs na nožičkách, ale když je otočíte vzhůru nohama, zjistíte, že držíte v ruce malou královskou korunku.
Hrnky vlnky
„Ty hrnečky vznikly pro jedno hrnkové symposium, které se konalo v Dubí, kam po řadu let jezdím. Ani nevím, jak ten nápad vznikl, ale zalíbilo se mi to a tak to dělám. Víte, z hlediska funkce je nejdokonalejší hrneček po babičce. Ten se vyvíjel po mnoho let a dospěl ke své dokonalosti. Nic nejde přidat a nic nejde ubrat. Je prostě dokonalý a nedá se překonat. Takže pokud chcete nějakou inovaci, musíte se pustit jiným směrem. Proto jsou moje hr
nky tak složité. Mají vždycky nožičky a poměrně dost ozdobných prvků. Pouze jeden tvar, který nazývám hrnky vlnky, žádné nožičky nemá a je nejvíc klasický. Snažím se o věci, které tady ještě nebyly, i když na druhou stranu, jak se píše v knize Jitro kouzelníků, skutečně nové je jen to, na co se už zapomnělo.
Profesní život ve vlnách
Specializujete se na užité umění nebo spíš na volnou tvorbu? „Můj profesní život se odehrává ve vlnách, takže se věnuji obojímu. Někdy je období, kdy se dobře prodává užitek a jindy se zase třeba užité umění vůbec neprodá, ale naopak se prodají volné plastiky.“ A další otázka. Daří se vám nějak skloubit obecný vkus veřejnosti s vlastní výtvarnou vizí? „To je samozřejmě velmi těžké a zvlášť, když se tím má člověk živit, tak je třeba tu hranici příležitostně posouvat - obvykle podle toho, co všechno člověk musí zrovna zaplatit. Ale samozřejmě platí, to, co dobře znají asi i ostatní výtvarníci, že díla, která považují za obzvláště povedená, se hůře prodávají a je na ně třeba najít kultivované kupce.
„Co se lidem líbí nejvíc? Toť otázka. Za ta léta už vím, že třeba když dám na hrníček kytičku, tak je to úspěšnější než abstraktní dekor, a že když použiji klasickou porcelánovou kombinaci kobalt a zlato, tak se to líbí víc. Mí němečtí zákazníci mne naučili krásnou větu, která v překladu zní: Pane Martiníku, dělejte to hodně barevné s pravým zlatem a platinou. Takže pokud udělám plastiku barevnou, se zlatem a platinou, tak je skoro záruka, že se prodá.
Sochy mne přitahují
Milan Martiník dělá ovšem i volné umění, které se nemusí podřizovat žádné funkci. Jsou to různé hlavy, ale i celé postavy. Působí velice dekorativně a zcela nepochybně vypadají dobře v jakémkoliv prostoru.
„Mám rád trojrozměrnost,“ říká Milan Martiník a s jistou hrdostí dodává: „Já jsem rád, že jsem sochař, mně se sochy líbí a já si sochy považuji. Vadí mi, když v současné době lidi, kteří trochu sbírají umění, říkají, že pravé umění je olej na plátně. Ještě jsem slyšel hezkou definici, co je to socha od britského kunsthistorika Waldemara Januszczaka. Tvrdí, že socha je předmět, o který zakopneme, když couváme, abychom se podívali na obrazy. Umístit sochu do interiéru je mnohem těžší, než pověsit na zeď obraz. Ale sochy mne přitahují a tak vytrvám.“
Text: Jan Chára
Foto: archiv autora
Milan Martiník
se narodil se 28. února 1960. Žije a pracuje v Praze. V letech 1975 - 1979 navštěvoval střední umělecko-průmyslovou školu v Praze. Po absolvování byl přijat na VŠUP do atelieru designu. Po prvním ročníku přestoupil do atelieru keramiky a porcelánu prof. Otto Eckerta. V roce 1985 úspěšně absolvoval a dostal ateliérovou cenu za návrh porcelánového čajového souboru pro šest osob. V letech 1987 - 1990 se Milan Martiník vrátil na SUPŠ jako profesor kreslení a malby. Od roku 1989 do roku 1999 působil jak
o odborný asistent na výtvarné katedře Univerzity Karlovy v Praze. Zde vyučoval modelování a vedl keramickou dílnu. Od srpna roku 1999 pracuje jako kurátor v galerii Chodovská tvrz. Zúčastnil se mnoha malířských i hrnkových sympozií. Jeho díla jsou zastoupena například v Badensko-Wűrtemberském muzeu v Karlsruhe a v soukromých sbírkách v Německu, ve Švýcarsku, Itálii, USA, Japonsku, Anglii, Francii, Švédsku či Rusku.
