Spravedlivé rozúčtování nákladů na vytápění

Datum: 15.5.2013

Bezkonkurenčním místem v přímých úsporách energie ve spotřebě je vytápění budov. Proto je této oblasti věnována v Evropě mimořádná pozornost. Jednoduchou a efektivní cestou k dosažení úspor energie, a zároveň identickou se zájmy konečných spotřebitelů, je spravedlivé, průhledné a laicky snadno ověřitelné rozdělování vytápěcích nákladů domu na jednotlivé byty.

Za spravedlivou úhradu za vytápění v rámci domu (zúčtovací jednotky) je možno označit takovou úhradu, která nejlépe odpovídá účelu vytápění, jímž je dosažení teplotní úrovně v prostředí o určité velikosti. To znamená, že měrná hodnota úhrady (Kč/m²) odpovídá průměrné teplotní úrovni v jednotlivých místnostech budovy (kvalitativní parametr); úhrada za místnost odpovídá objemu místnosti, který je representován (při stejné výšce místnosti) plochou vytápěné místnosti (kvantitativní parametr). Zároveň však musí být ve stanovené úhradě spravedlivě oceněno chování lidí vzhledem k tomu, jak nakládají s dodanou energií, opatřením snižujícím tepelné ztráty např. zateplením bytové jednotky, tak i k plýtvání tepelnou energií např. nepřiměřeným větráním. Spravedlivé úhradě je možné se maximálně přiblížit při respektování optimálních technických řešení vytápění a všech fyzikálních zákonitostí.

Systém poměrového měření

Fyzikálně definovatelným kriteriem pro rozúčtování tj. pro stanovení podílu vytápěné místnosti na celkových nákladech vytápění domu může být buď teplo do místnosti přivedené nejen z otopného tělesa, ale i teplo přivedené ze svislých a přívodních potrubí a prostupem z okolních místností, nebo teplo z místnosti odváděné do venkovního prostředí. Morálně i věcně je nepřijatelné, aby kriteriem bylo jenom teplo přivedené z otopného tělesa, bez tepla získaného prostupem ze sousedního bytu, stejně morálně je nepřijatelné, aby bylo započítáno do úhrady teplo z otopného tělesa, které by částečně bylo bezplatně předáváno do sousedního bytu. Vnitřním prostupům tepla mezi byty nelze zabránit, lze pouze takto předávané teplo respektovat a vhodným systémem poměrového měření zahrnout do rozúčtování k tíži toho, kdo toto teplo získá, nikoliv k tíži toho, kdo jej předává.

Tepelná ztráta místnosti a výkon otopného tělesa

Na obrázku je provedeno porovnání výkonu otopného tělesa a tepelných ztrát místnosti. Jejich rozdíl v závislosti na průtoku otopné vody je způsoben nerespektováním vnitřních prostupů tepla. Podíl úhrady konkrétní místnosti na vytápěcích nákladech domu se musí odvíjet od tepelné ztráty místnosti (křivka QZ), nikoliv jen od množství tepla získaného z otopného tělesa (křivka QP). Toto tvrzení lze podpořit zcela laickým důkazem. Uzavřením otopného tělesa klesá jeho výkon až k nulové hodnotě, kdežto tepelná ztráta místnosti klesá v důsledku vnitřních prostupů tepla výrazně pomaleji a ze zkušenosti je známo, že teplota v jednotlivé místnosti se zcela uzavřeným otopným tělesem zpravidla nepoklesne o více jak 5 K (°C). Pokud je k rozúčtování použito jen teplo dodané z otopného tělesa, musí být provedena kompenzace vnitřních prostupů tepla, neboť je morálně nepřijatelné, aby ten, kdo teplo z otopného tělesa získal a zaplatil, jej dále bezplatně předával do sousední místnosti (bytu).

Legislativa rozúčtování

Legislativa musí fyzikálně jednoznačně definovat cíl rozúčtování, nikoliv vágní cestu k dosažení čehokoliv. Musí navazovat na stav vědy a techniky s respektováním ekonomických zákonů a respektováním zákonů vyšší právní váhy. Musí být motivující zejména pro odborné firmy, které ve smyslu doporučení Rady ministrů EU mají být garantem spravedlivého rozúčtování a mají mít zaveden vlastní kontrolní systém, který tuto garanci podmiňuje. Algoritmus přepočtu údajů jakýchkoliv indikátorů v tomto případě je pouze záležitostí odborné firmy. Kontrolovatelným výsledkem rozúčtování musí být údaj o kvalitě a kvantitě dosahovaného cíle vytápění, bez ohledu na to, jestli kontrolu provádí znalec, nebo uživatel bytu.

Jasná kritéria

Technické normy, ani legislativa se nesmí stát pláštíkem k obhajování fyzikálně nezdůvodnitelných rozpočtů. Indikátory a systémy rozpočtu, které vedou k potřebě navyšovat základní složku úhrady nad 50 % by měly být považovány za technicky a ekonomicky nezpůsobilé a neměly by být používány. Naproti tomu systémům, které ze své fyzikální podstaty umožňují spravedlivý rozpočet bez základní složky úhrady nebo jen s minimální základní složkou vycházející z poměru tepelných ztrát společných částí domu a vytápěných ploch bytů či nebytových prostorů, by legislativou neměla být vnucována minimální základní složka úhrady 40 %.

Rozhodujícím ustanovením legislativy musí být, jak bylo výše uvedeno, fyzikálně jasné kriterium rozúčtování celkových nákladů vytápění domu na jednotlivé místnosti (byty), které je souměřitelné s výší úhrady a tím i laicky ověřitelné konečnými spotřebiteli energie, kteří jsou uživateli poskytované služby vytápění.