tisk ]Ivan Král - Melancholické barvy světla
Ivan Král se narodil v Liliové ulici v Praze a zná své město ze všech úhlů. To mohou posoudit všichni, kdož si zvykli prožívat rok s jeho skvostným kalendářem. I když v něm na přání zákazníků nemohou chybět záběry již notoricky známé, Ivan umí pražské mosty, Staroměstské náměstí nebo Karlův most podat vždy jinak, v jiném světle. A když je barev 
města syt, zabalí fotoaparáty a stativ a zmizí v melancholickém objetí Šumavy.
Talent si našel cestu
Ivanův otec pracoval v ČKD, kde měl možnost půjčit si fotoaparát. Advanáctiletý školák fotil starou Ekzaktou všechno, co mu přišlo do cesty. „Viděl jsem tenkrát, jak někdo vyvolává fotky v temné komoře a nesmírně mě to zaujalo. Ale vůbec mě nenapadlo, že se jednou budu fotografováním živit. Ani když mi začaly vycházet v Mladé frontě fotografie. Otec mého spolužáka Lexy Hejkala byl redaktorem a řekl mi, ať pár fotek přinesu. Líbily se mu, tak jsem mu nějaký čas dodával aktuality, k nimž on vždycky napsal pár řádek. Dostával jsem padesát korun za kus, což byly začátkem osmdesátých let minulého století slušné peníze.“
Časem však Ivana přestalo volné fotografování bavit. Vyučil se v tiskárně jako reprodukční fotograf. Pořád si sice užíval kouzlení v temné komoře, ale focení bylo velmi statické. Pak se dokonce vydal na polygrafickou školu do Lipska, ale když se dozvěděl, že je na cestě jeho první potomek, vrátil se domů.
„
V tu dobu mě zase začalo bavit fotografování. Ahlavně jsem se zkontaktoval s profesionály. Ukazoval jsem jim své pokusy a oni mi říkali, co je špatně. Tím se člověk naučí nejvíc. Musí to umět sebekriticky přijmout a naučit se chyby sám vidět,“ připomíná muž, který se to naučil velmi záhy. A na radu přátel se snažil dostat do Českého fondu výtvarných umění. Nikdo nevěřil, že uspěje, protože brali ročně dva lidi ze sta. Ivan Král se tam dostal na první pokus. Od roku 1985 tedy měl v občanském průkazu razítko „svobodné povolání“.
Okouzlen Šumavou
Protože se fotografováním živil, hledal Ivan zase jiného koníčka. „Kamarád jezdil na Šumavu na ryby a já jsem se jednou vydal za ním. Ta melancholická krajina mě nesmírně oslovila. Jeseníky, Krkonoše i některé další kouty, které jsem objevil při focení, se mi také líbí. Ale žádné mi zdaleka nevoní tak, jako Šumava. Pořád jsem se k ní vracel. Půl týdne jsem r
ybařil, půl týdne fotil.“ Základnu měl obvykle v Horní Plané nebo v Černé v Pošumaví, protože ho nejvíc přitahovalo okolí Lipenského jezera. Někdy s sebou vzal kamarády rybáře od Berounky, jindy děti, když byly malé.
„Občas jsem při rybaření spal pod širákem. Probudil jsem se a sáhl po foťáku, který jsem měl na stativu. Mlha se zvolna zvedala a byla to taková krása, že jsem nedbal na ryby, které pár kroků ode mě braly… Nešlo to dohromady, něco z toho jsem musel vyloučit. Bez váhání jsem se vzdal rybaření. A koupil jsem si na samém začátku nejdelšího přehradního jezera v Česku chatičku.“
V létě jezdívá s rodinou, od podzimku do doby, než začne připékat první jarní sluníčko, většinou sám. „Na podzim, v zimě a v předjaří je Šumava smutná, zádumčivá – a já mám smutné nálady rád. Vychutnávám si spřízněnost s krajinou, nad níž visí ocelové mraky, nebo ji pokrývá ledová krusta.“ I v takových chvílích milovník předranního světla vyráží sám nebo s hajným Kachlíkem, který tu a tam nakoukne do hledáčku, nebo přidrží větev bránící záběru, „na lov“.
Jitra i soumraky
Kdo nezažil ta rána před svítáním, anebo zimní podvečery, kdy je slunce nízko nad obzorem a měkce hladí krajinu, nevěří, že Ivan Král nepoužívá při focení filtry. Jeho monochromatické příběhy, v nichž hlavní roli hraje orosený trs traviny, rybář na jezeře nebo sněhové dívčí torzo, mění barvy podle počasí, roční a denní doby i podle toho, v jakém úhlu umístí svůj aparát na stativ. „Někdy si myslím, že už nemůžu najít nový záběr. Ale stačí, když do schnoucí trávy zafouká vítr, nebo do rána ožehne krajinu první mráz – a člověk nestačí žasnout.“
Město se mění méně než jeho milovaná Šumava. Tam je třeba víc přemýšlet. Obejít den dopředu v určitou hodinu památky a zákoutí, která chce fotit. „Je jedno, jestli bude hezky nebo ne, to jen dodá záběru určitou náladu. Důležité je, aby v tu chvíli do vybraného koutu dosáhlo slunce,“ vysvětluje umělec. „Světlo, to je to nejdůležitější.“
Ptala jsem se, které fotografie jsou Ivanově duši nejmilejší. Přiznal, že osamělý rybář na jezeře. Ale v poslední době také detaily. V nich se projeví hodně i to, jak je člověk 
naladěn, jak je schopen vidět věci kolem sebe. Protože fotografie vypovídá o jeho vnímání.
Text: Marie Rubešová
Foto: Ivan Král
Ivan Král
Narodil se 25. června 1955 v Praze. Po absolvování SOU pracoval v několika pražských tiskárnách jako reprodukční fotograf. V roce 1983 byl přijat do Českého fondu výtvarných umění. Od té doby působil jako nezávislý umělecký fotograf. V roce 1991 založil firmu Nakladatelství KRÁL, ve které vydává autorské i zakázkové obrazové publikace a nástěnné kalendáře. Jako fotograf se nejvíce za
měřuje na architekturu staré Prahy a českou krajinu. V roce 2000 vydal vlastním nákladem autorskou obrazovou publikaci Naše Praha, která byla v témže roce oceněna Ministerstvem kultury ČR jako kniha roku. Od roku 2005 je držitelem prestižního certifikátu QEP (Qualified European Photographer), který uděluje Federace evropských fotografů FEP v Bruselu. Realizoval řadu samostatných výstav u nás i v zahraničí a účastnil se mnoha kolektivních, například v Číně, Andoře, Torontu a Rio de Janeiru. Také jeho děti jsou výtvarně zaměřené. David fotí, Markéta dělá keramiku a nejmladší Lucie fotí a maluje a studuje malbu na SUPŠ v Praze.
