tisk ]Rudolf Mejsnar - Umí rozeznít barevné akordy
V rodině krkonošského tkalce Mejsnara se narodila řádka dětí. Ruda byl poslední, vejškrabek, jak se říká. Vedle statných bratrů hubený a brzy i vyčouhlý. Také sny a představy sourozenců 
o budoucnosti se lišily. Ruda, inspirován fotografem z příbuzenstva, se chtěl věnovat fotografii. Vzpomíná, že první aparátek Kodak koupil za dvanáct korun v drogerii v Horní Branné. Prý jej téměř nedal z ruky. Počítal s tím, že praxi získá v tamním fotoateliéru. Jenže jeho majitel zemřel – a mladíkovi, kterého nelákaly technické a úřednické směry jako jeho kamarády, nezbylo než se přihlásit na jilemnickou textilku. Nelituje.
Lidé s lidmi
Říká se, že se nesetkávají hory s horami, ale lidé s lidmi. U Rudy Mejsnara platí obojí. Na jeho odvážné cestě za seberealizací ho provázeli přátelé, o něž při své družné veselé povaze neměl nikdy nouzi, i hory, které ho okouzlovaly svým drsným půvabem. Mezi přáteli je třeba na předním místě jmenovat vynikajícího tapiseristu Josefa Millera, výtvarného ředitele gobelínky v Jindřichově Hradci. „Byli jsme oba vášniví rybáři. Ale od ryb jsme se vždycky dostali ke svým láskám. Tudíž i k práci. Právě on mě přitáhl k tapiserii, chtěl, abych pro ně dělal návrhy. V Jindřichově Hradci mám dodnes ateliér. A jihočeských rybníků s nebem čnícím 
až k Pánubohu se nenabažím do smrti.“
Dalším mužem, který zakreslil na umělcovu cestu významný bod, byl německý pilot Dittrich Hartmann. S ním ho pojí obdiv k múzám a k horám. Dittrich žije v Ottobeurenu, kde má Ruda stálou expozici tapiserií. A Bavorsko se stalo odrazovým můstkem dál. Partnerským městem Ottobeurenu je totiž San Donat v Provence. „Dostal jsem se tak konečně do míst, která jsem miloval už díky četbě a vyprávění přátel. Nezklamal jsem se. Kraj vonící levandulí, protkaný řádky vinic a starobylými sklípky mě pořád nesmírně vábí. V Saint Donat se mi báječně maluje a rybaří na moři. Několik let jsem tam dělal taky asistenta při letních malířských kurzech.“
Hory s horami
Ruda nikdy nedal dopustit na rodné Krkonoše. Kamarádi z Úboku, rodáci z Vysočiny, ho potom přezdívali Sněhourem. A tvrdili, že jejich hory jsou krásnější, romantičtější. „Tak jsem jednou vyrazil vláčkem k Pelhřimovu. A musím přiznat, že mě kraj v okolí Křemešníku, který se na obzoru vlídně chlubí svými
Když malíř zjistil, že v lukách tu a tam probleskne rybník, lesy jsou těhotné houbami a ve vesnicích zvou hezké hospůdky (a nejen ty), vystavěl si v houští u nemojovského rybníka chatičku. Právě tam jsem se za ním vydala. Rudovo skromné obydlí nemá více než dvakrát tři metry. Ale v ateliéru, zbudovaném na terásce chaty, se vám otevře svět. Svět barev, umocňovaný svitem proudícím do místnosti zlatavou plastovou stříškou. Klaunové, mažoretky, muzikanti, dívky s něhou ňader i dědkové s tváří popsanou životem vás provázejí loukami jihu Čech, krajinou Provence i městem nad Vltavou, zvou do cirkusových šapitó i vesnických hospod.
Zvou do duše muže, který, jak říká Zdeněk Jizera Vonásek, autor rozkošných proslovů na Mistrových vernisážích, svým naturelem, způsobem malby, pílí, sugestivností a kultivovaností malířského projevu patří do rodu tvůrců, jakým byl například Modigliani a Francouzi vůbec.
Rapsodie v šedé
Kdysi hrával na housle. Dodnes se často objevují na jeho obrazech. A hudba je zcela prostupuje. „Barva se podobná tónu. A akord lze přirovnat k barevnosti, ke kompozici. Všechno, co je v hudbě, je i ve výtvarném projevu,“ vysvětluje tvůrce nad svými plátny. V těch z poslední doby se stále více objevuje v široké škále šedá. „Hledám mezitón, spojku mezi barvami. Bez ní by ten akord nezazněl. Ale vím, že v mých obrazech barevnosti ubývá. Mezitóny postupně ovládají kompozici, navozují atmosféru celého obrazu!“
Kdo zná Rudu Mejsnara, ví, že tento ústup od barevnosti neznamená smutek. Vedle stříbrošedých mezitónů se totiž vždycky objeví barevný akcent – jako šperk. Stejně tak při 
svém neklidném putování životem značkoval milovaná místa ateliéry – a láskami. A on všem stále přináší kus svého srdce, svého nakažlivého úsměvu.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv autorky
Rudolf Mejsnar
Narodil se 11. dubna 1928 v Zálesní Lhotě v Krkonoších. Absolvoval jilemnickou textilní školu a pak sbíral zkušenosti v kreslírně filmtiskárny textilky Tiba ve Vrchlabí. Odtud odešel do Brna na textilní kreslířskou školu. V letech 1949 – 1955 absolvoval VŠUP v Praze. Talent mu otevřel dveře do pražského Ústavu bytové a oděvní kultury, pod jehož křídly sbíral za své návrhy filmtisku, artprotisy, gobelíny i pačvorky ocenění na světových výstavách v Bruselu a Montrealu. Na přímluvu Jindřicha Chalupeckého, který byl šéfem ateliéru v ÚBOKu, se v roce 1963 znovu vrací na tříletou aspiranturu ke svému profesoru Antonínu Kybalovi na VŠUP. Už tehdy začal ve spolupráci s Tibou a Hedvou realizovat návrhy vlastních designů a gobelínů a v roce 1966 odchází na volnou nohu. Od počátku 90. let minulého století se s ohledem na nedostatek zakázek pro gobelínky plně věnuje malbě.
