tisk ]Vladimír Šavel, jr. - Touha po světle
Malířem po otci
Vladimír Šavel junior pochází z umělecké rodiny. Jemu i jeho bratru Iljovi byl společným učitelem jejich otec, malíř a grafik Vladimír Šavel. Oba adepty malířství zasvětil do základů moderní malby vycházející z kombinace fauvismu a pozdního kubismu. Prostřednictvím otce vstoupili do dvou základních tematických oblastí – do severočeské důlní a průmyslové krajiny a do malby zátiší.
„V době studií jsem prošel řadou učilišť, kde jsem potkal pedagogické osobnosti nejrůznějšího oborového i uměleckého zaměření. Mým učitelem byl například Miroslav Prošek, malíř vytříbené lyrické imaginace, ale také Zdeněk Sýkora, představitel chladné geometrické abstrakce. Jejich působení, jejich podněty ovšem příliš neovlivnily můj umělecký vývoj, ale výrazně mi pomohly jako budoucímu pedagogu výtvarné výchovy,“ poznamenává malíř.
S odstupem doby se zdá, že kromě toho, co si mladý Vladimír Šavel odnesl z domova, byla pro něj rozhodující jednak doba posledních dvou let studií na Střední uměleckoprůmyslové škole 
v Uherském Hradišti, kde studoval obor monumentální malby v architektuře, a jednak vzápětí následující časový úsek. Při řešení školních úloh tvorby pro architekturu se zpevnil Šavlův smysl pro dekorativní aspekty výtvarného projevu. Některá zátiší prozrazují obdiv k obrazům anglického malíře Bena Nicholsona, ve kterých autor řešil formou geometrické lineární konstrukce vztahy ploch, objemů a tvarů v neprostorových strukturách. Ovšem už tehdy tu byla přítomna pro Šavla tak typická tmavá barevnost.
Umělecké dozrávání
„Jako malíř dozrál Vladimír Šavel v letech 1976–1977, kdy namaloval cyklus nevelkých, ale malířsky nečekaně dramatických obrazů inspirovaných motivy starých Teplic. Zde Šavel dospěl mezního bodu expresivity výrazu, ve které malba syntetickými laky nabyla svého plného opodstatnění. Sotva by jiným postupem pohotově dosáhl hloubky redukované barevnosti sametových hnědí, asfaltů a zlatavých okrů…,“ napsal v jedné své studii historik umění Jan Škvára.
Druhou dominantou Šavlovy tvorby je malba zátiší. Jejich specifická morfologie je dána jednak zobrazovacím principem kubistické vícepohledovosti, ale zejména výběrem věcí, ze kterých jsou sestavena, tedy z předmětů, které jsou už estetické svým původem, ušlechtilým materiálem a dokonalým řemeslným zpracováním. V kombinaci s přírodním elementem – květinami, tu vzniká pocit výjimečnosti umocněné jemnými koloristickými nuancemi.
„Já nevím, já jsem krajinář“
Vladimír Šavel o své tvorbě mluví nerad, nerad něco vysvětluje. Hovoří-li, pak jako by chtěl všechno zlehčit. Třeba svým proslulým výrokem: „Já nevím, já jsem krajinář“. Někdy velmi seriózně, s vrozenou diplomacií, sdělí a objasní některá fakta. Avšak vy z rozhovoru s ním brzy pochopíte, že jste sice tím člověkem, který klade otázky, ale zároveň jste to opět vy, 
kdo na ně musí nalézt odpovědi.
Za umělce totiž promlouvá dílo. Ono oslovuje diváka, ono ho může pozitivně vyladit, nebo ho vydráždit ke kategorickému odmítnutí. Ono ho může ponechat zcela chladným. I tvorba Vladimíra Šavela nás oslovuje a provokuje. Nalézáme v ní jisté uspokojení našich tužeb a potřeb. Tou největší je touha po světle. Proto se znovu a znovu necháváme oslňovat průniky světla skleněnými nádobami a krystalickými nerosty. „Lesklé laky maleb nebo blýskavá skla adjustovaných grafik, zářivá čistota barev i prudké světelné kontrasty téměř každého, byť miniaturního výtvarného díla účinek světla umocňují. Autor využívá barokních principů: imaginární světlo, jas, zřetelnost vnáší pouze do míst, kam má být upřeno oko diváka. Tma je protikladem světla, je nutná pro 
jeho vnímání, je prospěšná při budování hloubky v plošných dílech. Temné a rozplývavé v umělcových obrazech vytváří prostor pro tajemné i pro uplatnění divákovy fantazie,“ poznamenala na okraj Šavlova díla Mgr. Anna Čápová.
Čistota v přetechnizovaném světě
Základním rysem tvorby Vladimíra Šavla juniora je výrazné sdělení a výpověď o pozorovaném; chtělo by se říci, že s ním objevujeme v jeho krajinách, zátiších, v širokých kompozicích Teplic a dalších severočeských měst, ale i v grafice, v seriálech květin, motýlů a ex libris něco čistého, co nám v přetechnizovaném a uspěchaném světě uniká. Před jeho pracemi si uvědomíme, že duchovní čistota tohoto světa na tom nemusí být tak špatně, jak se někdy pod dojmy reality, mnohdy vedeni citem a ochuzeni o estetický zážitek, domníváme.
A co má výtvarník v plánu? „Chystám sérii nových figurálních kompozic s tematikou Erbenovy 
Kytice. Ale zatím to zraje, mám jenom pár skic. Stále pracuji na nových ex libris, se kterými jsem dosáhl významných mezinárodních úspěchů. Sedmnáctého listopadu byla zahájena velká průřezová výstava v německém Pasově, kde jsem představil také veduty německých měst. Práce je dost, takže nemám čas zahálet,“ poznamenává malíř.
V jeho poslední tvorbě se projevuje jeho sklon k hořké lyričnosti a dramatičnosti s lehce erotickým, ale i sarkastickým akcentem. Stálá je však přítomnost racionálních prvků i v těch nejemocionálnějších stavech, zážitcích a fantazii. Více se orientuje do svého nitra a jeho tvorba se posunuje od reality přes inspirativní zážitek a pocit do výtvarného řádu s nedílnou mírou stylizace. A jak
napsal historik umění Mgr. Jan Škvára, umělecký vývoj Vladimíra Šavla se neodehrává cestou náhlých zvratů, ale neustálou kultivací rafinovaných prostředků malby, ale také objevováním nových významových spojení. Spíše než o vývoj tu běží o zrání. Melancholií podzimu neznějí jen zátiší s rudými plody jeřabin… Ty ovšem Vladimír Šavel maluje nejraději.
Text: Jan Chára
Foto: archiv autora
doc. Mgr. Vladimír Šavel junior
Narozen 8. listopadu 1949 V Ervěnicích. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (1969), titul magistr získal na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (1973). Následně studoval na Filozofické a Pedagogické fakultě UK v Praze. Habilitoval v oboru malířství na Pedagogické fakultě UP v Olomouci (1989). Postupně učil na ZDŠ v Bystřanech u Teplic, na LŠU v Teplicích a v roce 1981 nastoupil jako odborný asistent na katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde jako docent působí dosud.
Je výtvarníkem širokých zájmů. Zaměřuje se na zátiší, městskou vedutu, krajinu a tvorbu litografických ex libris. Uspořádal více jak 80 samostatných výstav a zúčastnil se více jak 250 kolektivních přehlídek doma i v zahraničí. Je zastoupen v řadě soukromých i veřejných sbírek po celém světě.
