tisk ]Viktorie Chaloupková - Poselství příběhů
Dnes používá „složitá souvětí“
„Nikdo v naší rodině nemaloval, ale je pravda, že moji rodiče se mnou chodili čas od času do galerií a na výstavy. A tak jsem se chytila drápkem. Už v pěti letech jsem prý oznámila příbuzenstvu, že budu malířkou a harfenistkou.
Vzory? Za studií i později jsem se setkávala a neustále setkávám s tvorbou malířů, žijících i dávno mrtvých, a snažím se přijít na to, v čem jsou dobří, inspirativní, co mne na jejich tvorbě zaujalo.
Někdy mne osloví do té míry, že se nedokážu odpoutat a vytvářím jakési variace na dané téma. Je to pro mne obrovská inspirace, ale také mne to vede k tomu, abych myšlenku, která se zrodila třeba před stovkami let, aktualizovala, nebo na ni navázala.“ Viktorie Chaloupková dbá na to, aby každé její dílo neslo nějaké poselství. Dříve svá výtvarná sdělení, obrazně řečeno, vyjadřovala holou větou, dnes používá složitá souvětí. Ve svých výpovědích skládá významové vrstvy, symboly a znaky. A domnívám se, že nevadí, nesdělí-li svá poselství každému beze zbytku.
Obraz je jako šanson
„Snažím se malovat o stavech a pocitech lidí, o jejich vztazích. Proto také lidské tělo pro mne není jen soustava masa a kostí, ale především odraz lidské duše. Například na tomto obraze není jen ležící rudovláska, je to především žena, která na někoho čeká, nebo ji možná někdo opustil. Téměř všechny mé obrazy jsou dějově dosti komplikované. I jejich vznik je dosti komplikovaný. Jdu namalovat příběh, který postupně skládám. Někde něco uberu, jinde zase něco přidám. A když se to, co jsem vytvořila, naprosto shoduje s tím, co je ve mně, tak teprve tehdy prohlásím obraz za hotový. Pro mne je obraz šanson, výkřik duše. Kdybych uměla zpívat, asi bych zpívala, ale neumím dost dobře, tak maluji.“
Věk dospělosti
Ve svých figurálních kompozicích s prvky zátiší situačních scén vychází malířka z postmodernistického pojetí malby jako celistvého oslovení diváka. V její tvorbě se objevují rysy impresionistického a secesního výtvarného projevu, které jsou přetaveny do nové syntézy tvarů a barev a spoluvytvářejí dynamické, silně emocionální výpovědi. Malířka hledá inspiraci i v dávných kulturách, zaniklých civilizacích a také v literatuře.
„Myslím si, že Kleopatra musela mít stejné pocity jako Julie a Ikaros se jistě ve svých prožitcích shodoval s astronauty. Snažím se pojednat ve svých dílech lásku, strach, stesk, touhu, ale třeba i neřest pýchy. Dětství, dospělost i stáří. A právě v dospělosti hrajeme partie nejen manželské, hrajeme komplikované hry se střídavým úspěchem. Dospělost je věk, kdy expandujeme, jsme nejdravější, nejbojovnější. Proto také další symboly – leopard a dravý pták.“
Zvěrokruh a dominanty Prahy
Krajiny, zátiší, portréty, figurální kompozice. Dokáže u nich vydržet řadu hodin. Svou pracovitostí je pověstná, ale zároveň se zdá, že tvoří s neobyčejnou lehkostí, bez těžkopádné úpornosti. Za sebou už má sedmdesát pět autorských výstav, které uspořádala doma i v cizině. Jedna z nich, pro ni velmi důležitá, se konala v Lucembursku při příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie a otevření českého velvyslanectví v Lucemburku. Vytvořila expozici čtrnácti velkých obrazů, vyjadřujících symboliku zvěrokruhu propojenou s architektonickými dominantami Prahy.
Barevné spektrum
Neméně přitažlivé je i barevné spektrum, symfonie barev, které malířka nejčastěji volí. I ony jsou odrazem jejích nálad, stavů, rozpoložení: „Mám ráda barvy, vášně, kontrast. Když mám potřebu něco vykřičet a naléhavě sdělit, pak na paletě převládne černá, oranžová, rudá. Pláč, bolest, truc - to je sytě modrá. Nejspokojenější jsem v teplých hnědých a rezavých tónech. Tam je bezpečí, tajemství, ticho a klid.“
Úspěchy v zahraničí
Viktorie Chaloupková maluje zásadně oleje, na karton nebo na plátna. Vystavovala v Japonsku i v Americe, své zázemí a spřízněné galerie má také v Německu, kde v lázních Zingst visí její téměř šestimetrový, prozatím nejdražší, obraz ztvárňující severoněmeckou faunu, ale také v Rakousku, na Slovensku a dalších zemích. A samozřejmě v Česku, kde je zastoupena v několika pražských galeriích a v mnoha soukromých sbírkách.
Průsečík sváru duše a těla
Prohlížím si další obrazy. Něžné mušličky ňader, tajemnost zatím zakrytého klína. Stokrát opakované gesto skrývá výzvu, uskutečňující sen. Sametová kůže pohlcuje rozptýlené světlo, napůl odvrácenou tvář rozžehne záře záhadného úsměvu. Obličej, průsečík sváru duše a těla.
„Maluji o sobě, o těch, které potkávám. Realita mi slouží jako odrazový můstek. Plátno a barvy jsou pro mne výzvou k dialogu. Snažím se vyprovokovat diváka k zamyšlení, probudit v něm naději.“
Text: Jan Chára
Foto: archiv autora
Viktorie Chaloupková
Narodila se 5. března 1953 v Praze. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu u profesora Antonína Čelechovského. Po studiích pracovala jako výtvarnice v Památníku národního písemnictví. Od roku 1975 se věnuje volné malířské tvorbě. Uspořádala 75 samostatných výstav doma i v cizině. Její díla nalezneme v galeriích a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí, například v Německu, Holandsku, Japonsku, Belgii a Spojených státech amerických.
Viktorie Chaloupková - Poselství příběhů - foto
