tisk ]Ivan Král - Magie celku i detailu
Doba digitálu s možností vidět fotku hned a místo nakupování drahých filmů jen vyměnit paměťovou kartu ho samozřejmě pohltila. „Zpočátku jsem se s tím nechtěl smířit. A občas se mi i dnes vracejí vzpomínky na to, jak jsem kdysi vyvolával v koupelně fotky…“ říká Ivan a přiznává, že by si zase někdy rád udělal černobílou fotku klasickým analogem. „Támhle ještě mám Pentagon 6x6,“ ukazuje na polici ve svém ateliéru.
Krok za krokem
První krůčky na cestě ke své budoucí profesi udělal Ivan už na základní škole. Koupil si kopírovací rámeček a pak okouzleně sledoval, jak se ve vývojce rodí záběry pořízené starou Ekzaktou. Když dostal k Vánocům zvětšovák, byl prý na vrcholu blaha. „Tenkrát nebylo možné, aby jeden člověk dostal takhle drahý dárek, tak na něj naši napsali, že je pro celou rodinu,“ ohlíží se Ivan s úsměvem o více než půl století zpět.
Jeho obrázky se dokonce začaly objevovat v Mladé frontě, kde byl zaměstnán otec kamaráda Lexy. Tato spolupráce pokračovala až do doby, kdy se musel Ivan po základce rozhodnout, co dál. Vyučil se v tiskárně jako reprodukční fotograf a po několika letech praxe se dokonce vydal na polygrafickou školu do Lipska.
„Když jsem se dozvěděl, že je na cestě první potomek, vrátil jsem se domů. To už mi bylo sedmadvacet. A věděl jsem, že se chci fotografování věnovat naplno. V tiskárně jsem poznal fotografy, kteří mi pomohli připravit práce pro Fond výtvarných umělců. Byli to hlavně Alexandr a Prokop Paulovi. Nikdo moc nevěřil, že uspěju, ale vzali mě na první pokus. Od roku 1985 jsem tedy měl v občance razítko ´svobodné povolání´.“
Na focení si musíš vydělat
Živit se v současné době volným fotografováním je prakticky nemožné. Na to, aby člověk mohl fotit, musí si nějak vydělat. Ivan má štěstí, že je díky vyučení v tiskárně a studiu polygrafie schopen udělat celou zakázku na klíč. Od focení až po edici. Hned po revoluci tedy založil nakladatelství, které nese jeho jméno. Připravuje autorské kalendáře a vydal několik publikací pro Obecní dům, pro Parlament ČR, Národní knihovnu a další zákazníky.
„Fotím pořád - většinou do šuplíku, pro radost. Mám v něm hlavně Prahu a Šumavu. V přírodě se dají najít v každém ročním období nové a nové záběry. S Prahou je to složitější, tam už je těžké objevovat nová místa. Dostanu třeba od někoho tip nebo – protože všichni kopírujeme všechny – zahlédnu nějaký záběr a udělám ho po svém. Všichni jsme třeba kopírovali Karla Plicku. Ten měl Prahu úžasnou…“
Někdy prý pomůže i náhoda. Když Ivan fotil zakázku pro Obecní dům, viděl z okna věž, na jejímž ochozu kdosi pokuřoval. Zjistil, že věž patří k hotelu Paříž a šel se na recepci domluvit, zda by si mohl udělat pár záběrů. „Věž je součástí apartmánu, který stojí asi dvacet tisíc na jednu noc, tak to nebylo jednoduché. Ale nakonec jsem se tam dostal, měli o fotky taky zájem. Jinak je otevřena spousta věží, které dřív nebyly, dá se fotit až do večerních hodin,“ připomíná Ivan.
Pražský kalendář si nafotil a přichystal samozřejmě i letos za koronavirové karantény, když byla Praha skoro vylidněná. Prý dělá vše pro to, aby jej měl pro příští rok připraven.
Nové úhly pohledu
Když pan nakladatel vyšetří pár dnů, zabalí svůj Canon s rozlišením 50 pixelů a vyrazí k lipenské přehradě, kde koupil před třiceti lety malou chatu. Nejraději má melancholický podzim nebo zimu s tajemnými stíny ve sněhu. V předranním světle vyráží sám nebo s hajným Kachlíkem, znalcem tamní krajiny, „na lov“.
„Když zaspím nebo nevstanu, protože jsem línej, mám výčitky. Zvlášť když mi hajnej řekne, že to byla ráno ´bomba´. Mám hodně fotek ze stejných míst. Je to asi dvacet kilometrů, které pořád objíždím. Příroda je k fotografům štědrá, protože když se na stejné místo vrátím druhý den, je to úplně jiné. Tím spíš po roce. Jedu ranní krajinou a dívám se. Když někde zastavím, je to jako s houbama. Najdeš jednu a najednou vidíš několik dalších. Takže si tam nadělám víc záběrů.“
Posunem času i uměleckého zrání si prý všímá jiných věcí. „Dřív mě zajímaly spíš celky, fascinovaly východy slunce. Teď mě baví nacházet detaily. Když si tu krajinu objektivem přiblížíš, objevíš třeba na vodě úžasné věci. Jde to trošku do abstraktna…“
Ráda bych závěrem citovala slova, která svému blízkému příteli Ivanovi adresoval malíř Pepík Velčovský. „Jeho podání světa je kromě bravurní fotografie také básnickým sdělením o kráse světa. Jeho motivy nejsou výsledkem překotného mačkání spouště, jsou výsledkem spolužití s motivem – s krajinou i městem.“
Dodejme, že tu krásu, kterou jsme se vám pokusili zprostředkovat, pomáhá Ivanu Královi ve studiu doladit grafik Pavel Helísek. „Společně upravíme barevnost a některé kosmetické vady. Pavel je velký šikula a za patnáct let spolupráce jsme dobře sehraní,“ uzavírá náš host.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Ivana Krále
Ivan Král
Narodil se 25. června 1955 v Praze. Po absolvování střední školy pracoval jako reprodukční fotograf v několika pražských tiskárnách. Od roku 1983 působí jako nezávislý umělecký fotograf. V letech 1983-1990 byl členem Českého fondu výtvarných umění a od roku 1990 je členem Asociace profesionálních fotografů ČR. V roce 1991 založil firmu Nakladatelství KR
ÁL, ve které vydává autorské i zakázkové obrazové publikace a nástěnné kalendáře. V roce 2000 vydal vlastním nákladem autorskou obrazovou publikaci Naše Praha, která byla v témže roce oceněna Ministerstvem kultury ČR jako kniha roku. Od roku 2005 je držitelem prestižního certifikátu QEP (Qualified European Photographer). Od roku 2018 je členem uměleckého spolku Jednota umělců výtvarných. Mimo mnoha společných zrealizoval přes padesát samostatných výstav doma i v zahraničí. Připomeňme letošní výstavu Královské dělení, na níž prezentovali svá díla také tři potomci Ivana Krále – Markéta (keramika), David (fotografie) a Lucie (industriální malba).
