Zdena Höhmová - Tvorba je hra

Datum: 13.7.2020
obrázek
Uprostřed obrazů Zdeny Höhmové člověk jako by vnímal její svět. Nejsou to imaginativní ilustrace příběhů, ale ponory do jejího nitra. Některé variace vibrují radostnými barvami, jiné křehce a téměř monochromně vyprávějí o chvílích, v nichž duše stůně…

Nutno dodat, že se v olejích protkaných liniemi uhlových kreseb a někde i geometrickými strukturami frotáže zrcadlí i vliv míst, kde vznikají. Ty minimalistické, méně barevné obrazy většinou v Brně, v malířčině rodném domě v Masarykově čtvrti, vystavěném ve stylu funkcionalismu. „To mě poněkud ovlivňuje, Brno pro mě má problematickou duši, zatíženou historií,“ přiznává náš dnešní host. „V pražském ateliéru jsem svobodnější, nabíjím se tam a jdu více do barev. Jsou to obrazy někdy až divoké, svobodné, oproštěné od minulosti.“

Krásná léta zrání

Přestože nelehká doba od poloviny minulého století až do roku 1989, kdy byl jejich dům plný nucených nájemníků, v mysli občas vytane, vzpomínky na dětství a dobu zrání jsou úžasné. Od prvních krůčků prý Zdena počmárala a pomalovala, co šlo. „Mým inspirátorem byla maminka. Vedla mě k malování, hudbě, ke všemu, co sama z politických důvodů nemohla uskutečnit,“ vysvětluje.

Otec, tenisový trenér a kantor, chtěl mít z dcery sportovkyni, tenistku, ale když vycítil její nezájem, nakonec se k mamince přidal. Ostatně – měl kreslení a malování v genech, jeho strýcem byl Ondřej Sekora. „V době, kdy mě po několika rodinných bouřích nechal jít na přijímačky na Střední uměleckoprůmyslovou školu, jsem už za sebou měla devět let v Lidové škole umění Jaroslava Kvapila. Škola byla v historickém centru města, pod Petrovem, a měla úžasnou atmosféru! Působili tam tehdy výborní kantoři a malíři, Petr Skácel - bratr básníka Jana Skácela, Jaroslav Škarohlíd, Věra Procházková a další. Měli vazby na kolegy v různých městech, na Prahu, a dokonce i na Indii. Obesílali soutěže dětské tvořivosti. Získala jsem cenu v Indii a dvakrát ocenění v soutěži Alšova země v Letohrádku Hvězda. Praha mě okouzlila už tehdy…“ ohlíží se malířka na dobu prvních rozletů.

Vysoká hra

Přeskočme teď krásné čtyři roky studia na brněnské SŠUP, kde měla Zdena opět štěstí na kantory (Antonín Odehnal, Dalibor Chatrný, Jiří Coufal, Bedřich Petrovan, Jiří Šindler a další) a vstupme do školy, kam otevřenými okny vanou všechny vůně holešovické Stromovky. Bylo tam nové prostředí, noví spolužáci, nový prostor na hledání sebe sama, na objevování a zrání…

„Přijetí na AVU bylo dalším zásadním životním bodem a zlomem v mém životě. Ale přiznávám, že mně v polovině osmdesátých let chvíli trvalo, než jsem si Prahu skutečně zamilovala. Byla to už přece jenom vysoká hra.“

Zdena navštěvovala Speciální ateliér pro figurální a krajinářskou malbu u profesora Františka Jiroudka. Do speciálky ji potom chtěl i noblesní laskavý profesor Karel Souček, ale ona se rozhodla pro Jiroudka. „Obdivovala jsem ho jako vynikajícího koloristu, ale neměla jsem tušení, že má tendenci dělat ze žáků svoje kopie,“ přiznává. „Byl to docela boj. Až ke konci studií mně pan profesor vysekl nečekanou poklonu. Řekl, že mám spartánskou náturu a že se neztratím. Ta věta vynahradila úplně všechno…“

Věrna svým studiím, začínala Zdena Höhmová jako krajinářka a figuralistka. „Jenomže jsem srdcař. Ne každého jsem byla schopná portrétovat, ne každé tělo mně bylo sympatické. A stejně tak je to i s krajinou. Hledala jsem si tedy jinou cestu. Tu k barvě a světlu mně pomohlo ještě za studií otevřít sympozium v Bulharsku a první cesta do Paříže. A malířské tvarosloví jsem později nasávala v Brně. V nevábném, ale ohromně inspirativním surrealistickém prostředí staré černovické Pískovny a štěrkovny, kde byl současně svoz odpadu, a v pitoreskní Kamenné kolonii,“ vyznává se malířka.

Tvrdá realita

Po studiích přišla tvrdá realita, návrat domů, začátky a snaha se uživit. Chvíli učila v Brně na pedagogické fakultě. „Se studenty jsme si rozuměli, byli jsme téměř vrstevníci, jenomže já nejsem založením učitelka. Ten stereotyp mě svazoval, bral mi energii. Vyučovala jsem celkem na třech školách, stal se ze mě mistr výpovědí,“ komentuje s nadhledem.

Tou druhou pedagogickou příležitostí byla pražská VŠUP, která malířku přitahovala svou větší životaschopností, vazbami na výrobu, sklárny, tiskárny už za studií na AVU. Přitahovalo ji hlavně sklo, a tak se stala asistentkou sklářského ateliéru. „Byla to škola života, ale v politicky vypjaté době a za nešťastné konstelace. Tak jsem dala výpověď podruhé. A stejně skončil i můj pokus na SUPŠ v Brně. Do výuky jsem dala snad všechno, jenže jsem nemalovala. Vrátila jsem se tedy na volnou nohu.“

Navzdory všem úskalím svobodného povolání je na volné noze šťastná. Pokladnicí a královstvím imaginace se pro Zdenu Höhmovou stal surrealismus. „Je to úžasný umělecký směr. Žádná jiná hnutí, ismy… ani skupiny se ve mně neusadily natrvalo. Odjakživa obdivuji spíše solitéry, mezi které patří František Tichý, Bedřich Dlouhý, Jan Švankmajer, František Skála a další.

Dobrodružný souboj

Založením je prý spíše intuitivistka, ale usměrňují ji rozum, cit a léta zkušeností. „Předem jasná a plánovaná je u mě pouze příprava, napínání pláten, šepsování, zatónování podkladu atd. Ale potom už je to proces tvorby podobný dobrodružnému souboji. Vyhovuje mně technika olejomalby, kdy se vždy dá část kompozice vymýt, prostě zrušit a pracovat s určitou náhodou, která je inspirativní a svobodná. Není mně vlastní úporné ani neúporné plánování kompozice a malby. To mně nic nepřináší.“

Nám přinášejí podivuhodné obrazy Zdeny Höhmové také dobrodružství. I když jejich názvy mohou být určitou nápovědí, malířka nám nevnucuje své pocity a řešení, ale dává možnost hledat vlastní souvislosti barev, tvarů, linií, světla a stínů, zve nás do království imaginace.

Jak už řečeno úvodem, paní Zdena pracuje v rodném Brně a také v pražském ateliéru. První měla ve Vršovicích, současný je na Žižkově. A tak se závěrem ptám, kde se jí maluje lépe nebo lehčeji. „O to vůbec nejde. Důležitá je pro mě možnost změny. Jde o ty dvě energie. Pokud jde o Brno, doba se naštěstí změnila. Ale s domem a zahradou je spojen kolotoč prací. Naši zahradu ale miluji! No, a když mně to všechno začne ubíjet, jedu do Prahy. Pro lepší energii a tvůrčí inspiraci, pro setkávání s přáteli a skvělé výstavy. Ale po pár týdnech mě to zase táhne na Moravu.

Vždycky jsem byla divoch, nesnášející stereotypy. S přibývajícím věkem se všechno trochu komplikuje, ale zatím si nic nepřipouštím. Když si dám pauzu od malování, začnu být časem nesvá. A to hned poznám, že mně malování chybí. Tvorba je svým způsobem hra, posedlost i terapie.“

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv malířky



Zdena Höhmová

Narodila se 4. října 1955 v Brně. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1971–1975) a Akademii výtvarných umění v Praze (1975–1981). Po studiích pedagogicky působila na PF MU v Brně, později na VŠUP v Praze a na SUPŠ v Brně. Rozhodla se však pro svobodné povolání, ve kterém působí dodnes. Od roku 1981 uspořádala přes sto autorských výstav a zúčastnila se kolem dvou set společných výstav a dalších prezentací v Česku a Slovensku, ale i v Bruggách, Klagenfurtu, Benátkách a Paříži. Za svoji tvorbu obdržela ocenění u nás a v zahraničí, byla jí udělena Cena města Brna v oboru výtvarné umění pro rok 2012. V roce 2001 vyšla monografie Z.H. (autor Jiří Hlušička, editor Jaroslav Malina), vydala Nadace Universitas Masarykiana v Brně. Díla Zdeny Höhmové jsou zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách v ČR (Národní galerie Praha, Moravská galerie Brno, Muzeum města Brna, Galerie výtvarného umění Hodonín) i v zahraničí (USA, Belgie, Francie, Rakousko). Věnuje se volné malbě, kresbě a grafice, příležitostně ilustraci. Je členkou multioborového Sdružení Q v Brně, jehož výtvarnou sekci devět let vedla, členkou Sdružení pražských malířů, volného spolku výtvarníků FF16 a Jednoty umělců výtvarných v Praze.


 

 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne