Viktorie Ban-Jiránková - S úsměvem a nadsázkou

Datum: 10.4.2020
obrázek
Obrazy Viktorie Ban-Jiránkové z posledních let dobře poznáte. Z šedočerné precizní kresby vystupují, někdy dokonce vykřikují, barevné detaily tvořené olejovou lazurou. Dýchá z nich lehká nostalgie, ale hlavně humorná nadsázka a ironie. Malovat bez této „příměsi“ by prý Viktorku snad ani nebavilo…

Viktoria Banová pochází ze Sankt Petěrburgu. „Jako všechna děvčátka z této ruské metropole jsem samozřejmě začínala baletem. Jaképak kreslení! Jenže baletka jsem byla na nic, pořád jenom ´v křoví´. V té umělecké škole, kde jsem baletila, však měli i kurzy kreslení, které mě zaujaly. Snad to mám v genech. Tatínek dobře kreslil a v mládí dělal moc pěkné akvarely,“ ohlíží se Viktoria do 70. let minulého století.

Za samé jedničky do Čech!

Akademie Muchinové, kam byla nadaná dívka přijata po maturitě na střední škole, se účastnila programu výměny studentů. Viktorka studovala grafický design – a v roce 1973 nabídla pražská VŠUP místo právě na této specializaci. Los padl na ni.

„Nevybrali mě s ohledem na moje nadání. Ve skupině jsme byly dvě holky a osm kluků, kteří byli možná šikovnější. Ale s těmi se počítá jako s vojáky a neradi je pouštějí pryč. A kolegyně byla trochu do větru, takže moje píle a samé jedničky převážily,“ komentuje malířka s úsměvem. Rodiče prý tehdy moc rádi nebyli, Viktoria je jedináček. Ale tatínek nakonec řekl: Nejde na vojnu, tak ať jde do světa!

V Praze i ve škole byla na rozdíl od Petrohradu neuvěřitelná volnost, profesoři oceňovali Viktorčin rozvolněný, živý styl kresby, za který doma sklízela kritiku. „Tam se kladl důraz na precizní kresbu, portréty tužtičkou se dělaly třeba dvacet hodin! Ale nakonec jsem ráda, že jsem zažila obě ty školy. Hodí se mi to.“

Odkud to přišlo, tam se to vrátí

Studium v Praze bylo pro Viktorii osudové i proto, že se ve škole seznámila s charismatickým malířem Miroslavem Jiránkem. Půl roku po promoci se konala v Petrohradě svatba. „Původně jsme se chtěli vzít v Praze, ale zdejší úřednice nás varovaly. Stávalo se totiž, že když nějaká sovětská studentka požádala o sňatek, tak jí prostě studijní pobyt zrušili a musela se okamžitě vrátit.“

Viktoria věděla, že její maminka je z Běloruska a otec že má kořeny v Polsku, odkud přišel jeho dědeček sloužit do Petrohradu k carskému vojsku. Ale na svatbě prý jedna z tetiček pronesla: Odkud to přišlo, tam se to vrátí. „Zpočátku jsem nechápala, co tím myslí, ale vysvětlila mi, že se vlastně vracím ´domů´, protože můj pradědeček si kdysi přivedl manželku z Moravy. Nevěděla jsem to, protože o příbuzných v cizině se radši moc nemluvilo.“

Obrázky s příběhem

Mirek Jiránek vytvářel propagační grafiku, jeho Viktorka, které se v roce 1982 narodila dcerka Maruška, se ve chvilkách volna věnovala v té době hlavně knižním ilustracím. „Jsem literární typ, pro inspiraci potřebuji příběh. Ráda jsem ilustrovala pohádky. Vzpomínám třeba na titul Jak jsem plul ke královně severu nebo na Knížku o vodních bytostech. Docela jsem se však vyřádila i na kuchařkách,“ vzpomíná na nadstavbové kresbičky, jimiž dovedla dodat kousek surrealizmu a humoru i tomuto typu knížek. Viktorčiny obrázky najdete také na spoustě obálek paperbacků edice Omnia a několik knížek ilustrovala pro nakladatelství Albatros v době, kdy už učila na střední škole.

Začátkem devadesátých let se totiž Viktorčin manžel začal věnovat pouze volné malbě a obor užité grafiky definitivně opustil. „Neměla jsem nervy na to, abychom byli oba na úplně volné noze, v té době citelně ubylo zakázek na ilustrování, tak jsem přijala nabídku na výuku kreslení v převážně dívčí textilní škole v Praze U půjčovny. Byla založena ještě za Franze Josefa a ten duch jako by tam někde zůstal. Pak mě přetáhli do Uměleckoprůmyslové školy na Žižkov, kde mi bylo mnohem líp,“ srovnává malířka.

Přiznává, že se v kontaktu s mládeží zbavila své plachosti a naučila se s kýmkoli bez zábran komunikovat. „Byla jsem dřív trochu bojácná, ale děti mě vycvičily,“ říká s uspokojením. „Navíc jsem v té době i umělecky dozrála, našla svůj malířský styl.“

Od obsahu k formě

Při volné tvorbě Viktoria zpočátku používala jen olej, ale protože je pro ni nejpřirozenější vyjadřovat se kresbou, časem dospěla k technice, která jí více vyhovuje - kresbu kombinuje s olejovými lazurami. Základem je šedočerná a do toho vstupují jemné barvy v důležitých, nadstavbových detailech. Právě ty bývají nositeli poselství jejích obrazů.

„Moje inklinace k nadsázce vycházela už z ilustrační tvorby. Miluju parafráze známých věcí, odpíchnu se od reálného příběhu, citace z kultovního filmu a určitým způsobem je dotvořím,“ vysvětluje. „Ale některé moje záměry mohou být pro místní publikum nepochopitelné. Dělala jsem třeba série ´duchů´, protože v Rusku, když se děly nějaké věci a vedení o tom nechtělo lidem říkat, pustili vždy v televizi Labutí jezero. Nikdo nic nevěděl, ale pořád tam tančily labutě… Proto se teď říká, když si lidé přejí, aby se změnil režim, ´Už aby bylo labutí jezero´, ´Už aby nám ty malé labutě zatančily´… Jsem moc ráda tady, Evropa je jiná.“

Viktoria uzavřela kapitolu vzpomínek a vede mě do své pracovny v patře domu ve vesničce pod Bezdězem, kam se přestěhovali. Starý dům koupili rodiče Mirka Jiránka už v roce 1976 a Mirek s Viktorkou ten kraj dobře znají a milují. Ale zpět do přítomnosti. Vedle obrazů paní domu obdivuji její knihařské výtvory - leporela, malé knížky. „Jsou to jen malé věci pro radost, pro přátele, ale jsem na ně pyšná,“ přiznává. „Není to klasická knihařina, ale japonské vazby, všechno dělám ručně.“

Naproti v bývalém špýcharu chce Miroslav vybavit tiskárnu, kde budou moci tisknout své grafiky Viktorka i dcera Marie, která je také malířkou, nebo i přátelé. Přijedou a bude se tisknout a taky sedět v romantické zahradě se starými stromy, kde je klid a úžasné prostředí pro dospělé i pro vnoučka, který se jmenuje Ota. Radost.

Text: Marie Rubešová

Foto: Archiv



Viktoria Ban-Jiránková

Narodila se 31. 5. 1952 v Sankt Petěrburgu. V 70. letech studovala na UMPRUM v ateliéru profesora Eugena Weidlicha užitou grafiku. V Praze se usadila natrvalo. Uměleckou dráhu zahájila především jako ilustrátorka. Kromě dětských knih vytvořila řadu obálek edice Omnia a doprovodila veselými kresbami několik kuchařek Lidového nakladatelství. V 90. letech se začala více věnovat volné tvorbě a zahájila pedagogickou činnost. Ta ji v roce 2000 přivedla na žižkovskou SUPŠ do oddělení grafického designu, kde učila až do roku 2017. Nyní se opět věnuje autorské tvorbě. Její oblíbené techniky sahají od pérovkové kresby přes suchou jehlu a linoryt až ke specifickému druhu olejomalby, ve které se též uplatňuje kresba, autorčin nejpřirozenější výrazový prostředek. Pro Viktoriinu tvorbu je typický humor - od poetické nadsázky až po sarkastickou parodii. Spolupracuje s galeriemi Millenium a La Femme a v těchto galeriích je možné vidět nebo zakoupit její díla.


 

 

 


Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne