tisk ]Tomáš Hřivnáč - Posedlost linií a tvarem
Poprvé a na pohled
Ale vraťme se do současnosti. „Zajímá mne to, co není vidět,” poznamenává s trochou nadsázky Tomáš Hřivnáč. „Zájem o výtvarné umění mne přivedl na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Maturita, vojna, práce v projektovém ústavu. Nějakou dobu jsem pracoval také jako vrátný.”
"Poprvé a na pohled" se jmenovala autorova první samostatná výstava, která se uskutečnila v roce 1984 ve vysokoškolském klubu Vysoké školy chemickotechnologické v Praze. Od té doby přibylo na umělcovo konto dalších sto dvacet samostatných výstav a několik stovek výstav kolektivních.
Mnohostranný umělec
Tomáš Hřivnáč se v oblasti umění pohybuje dlouho a velice sebevědomě. Jeho umělecký rádius se nezaměřuje pouze na výtvarné aktivity, ale je i uznávaným hráčem na bonga a další perkusní nástroje. Právě dynamická a rytmická hudba s etnickými prvky, na niž se zaměřuje, nachází pomyslnou kontrastní odezvu v akvarelové nebo olejové malbě, nejčastěji však v grafice. Je také zdatným lukostřelcem. I v tomto sportovním odvětví dosahuje pozoruhodných výsledků. A trénuje i v ateliéru. „Opravdu tady?” ptám se. Umělec bere do ruky luk a šíp. Chvíli míří a tětiva vymršťuje šíp, který se zabodává přesně do středu terče na druhém konci ateliéru.
Mistr hedvábné linky
Techniku suché jehly zvolil Tomáš Hřivnáč nepochybně pro její nezaměnitelnou kvalitu výrazu, nejlépe vyhovující autorovu spíše introvertnímu vnímání reálií, jimiž je obklopen a jež pak následně podrobuje výtvarné syntéze. Tou je fascinace lidským, převážně ženským tělem. To mu je, jak se zdá, překvapivě výmluvným nositelem svědectví o pocitech generace vyrostlé v podmínkách dynamické moderní civilizace a stále znovu okouzlované bohatstvím událostí a nečekanými, nehledanými situacemi. Jak poznamenává v jednom z katalogů Jaromír Adamec: „Hřivnáč své motivy skutečně nehledá ani nepromýšlí, prostě je potkává a sbírá přímo ve shonu všedního dne. Neusiluje o uhlazenost a podbízivou vemlouvavost upřených pohledů. Lidské tělo je mu nositelem chvatu a neklidu, nic víc, jde jen o bezprostřední vjem. Mnohdy umělec pomíjí i tělo samotné a zůstává mu jen pocit akce nebo události.”
Řeč lidského těla
Významnou roli v tom hraje jeho bravurně zvládnutá technika suché jehly, která mu dovoluje zcela bezprostřední, pohotový přepis zážitku. A umělec dobře ví, jaké jsou její přednosti a jak právě v ní lze využít nenahraditelného kouzla kresby, výjimečné svou schopností tlumočit vizuální zážitky pomocí čáry, jedinečného prostředku vyjadřování. Od roku 1995 se v jeho tvorbě objevují i akvarelové kresby, kde absence čáry a propletence čárových polostínů, stínů a kompaktních ploch umožňuje zdůraznění bezprostředního pohybu v tvarovém barevném detailu. „Posedlost linií a tvarem,” jak poznamenává Jiří Tichý, „však umělce přivádí i na pole dosud neorané: plochu desky zaplnit nefigurativním sólovým příběhem. Prostor zaplňuje znaky, znakovými symboly, monogramy a jinými až miniaturními, často neidentifikovatelnými předměty. Vzniká tak významová kompozice, kterou je možné chápat nejen jako pokus o občasné vymanění se z tělového stereotypu. Ale i jako snahu vtěsnat příběh těla do minimalistických zkratek, jež pozdějším případným zvětšením z celku vytrženého znaku mohou dát podnět ke vzniku figury s docela jiným výrazem, než na jaký jsme byli u umělce zvyklí.”
Žena jako nositelka života
„Zemitá barevnost a sametový vzhled výsledného listu narušuje realistický základ zobrazovaného a dává mu do vínku tajemství, záhadu, krásu, duši, vyzývavost, poddajnost,” píše Jindřiška Kodíčková a pokračuje, „prostě to, co dokáží jen ženy letmým přivřením víčka. Hřivnáčovy nekonfliktní grafiky jsou přesně tím, co od nich autor očekává. Nikoli diskutované kontroverzní dílo dštící blesky, ale svěží, příjemné emoce vzbuzující pohlazení. Bere ženu jako pradávnou nositelku života, ale i dráždivou milenku či chápající přítelkyni.”
Nadčasová platnost
Znovu se probírám skicami navršenými na pracovním stole a uvědomuji si jak umělcovy kresby, mnohdy připomínající sochařské náčrty, vypovídají o tom, že symboly není třeba hledat ve složitých a pracně budovaných dějích a v jejich souvislostech, ale též v poznání, že i figura v osamění, zbavená nutnosti vytváření dalších vzájemných vztahů, může říci vše podstatné. Z celého Hřivnáčova díla vyzařuje pocit optimismu, jistoty, nenajdete v něm existencionální pnutí. Východisko ze zmatků vidí spíše v nových myšlenkách, pozitivním pohledu a jeho organický styl tak nachází nadčasovou platnost.
Obdivuhodná kreativita
Hřivnáčovou doménou, jak již bylo několikrát řečeno, jsou ženy, které pak v aktu a většinou s neviděnými tvářemi nechává v nejrůznějších pózách s obdivuhodnou kreativitou nekonečně variovat. Důležitá je pro něj symbolika, témata často zachycují letmý okamžik, akci nebo gesto. 
S Galerií La Femme se umělec zúčastnil tvůrčích pobytů v Brazílii, Andalusii, Ekvádoru, na Galapágách a ve francouzském Languedoc a Bretani. V rámci galerijních sympozií tak vznikla řada děl, z nichž asi nejvýznamnějším se stala série španělských tanečnic nazvaná Flamenco.
Portréty Bohumila Hrabala
Výjimečné byly také Hřivnáčovy portréty Bohumila Hrabala, které vznikly pro projekt Galerie La Femme Domácí úkoly. V roce 2014 byla k tomuto projektu uspořádána výstava nazvaná Pocta Bohumilu Hrabalovi, která se uskutečnila na Staroměstské radnici v Praze. Hlavním plakátem pro tuto akci se stala právě grafika Tomáše Hřivnáče, na které ztvárnil suchou jehlou známý portrét tohoto významného spisovatele. Vyrobeno bylo také razítko, které bylo v průběhu výstavy používáno podobným způsobem jako ve filmu Ostře sledované vlaky.
Bohatství příběhů
I když Tomáš Hřivnáč někdy odskočí k nefigurativním tématům, bude vždy bytostně spojován právě s figurativní tvorbou. Základním stavebním kamenem Tomáše Hřivnáče je ženská figura a prostor, kterým je obklopena a utvářena. Ve svých grafických listech, kresbách a malbách nám Tomáš Hřivnáč předkládá záznamy okamžiků, kde v pohybech ženského těla můžeme rozpoznat jednotlivá napětí, gesta, grimasy, ale jen jako v potemnělém skrytí identity obličeje, abychom nemohli rozpoznat, co si jednotlivé postavy myslí, a spíše nás Tomáš Hřivnáč nutí prožít příběh podle vlastní fantazie.
Text: Jan Chára
Foto: archiv autora
Tomáš Hřivnáč
Narodil se 1. listopadu 1959 v Praze. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Žije a tvoří v Říčanech u Prahy. Od roku 1999 je členem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar. Zabývá se především grafickou tvorbou, je vynikající v technice suché jehly. Za dílo Flamenco I. získal v roce 2009 první cenu na mezinárodním bienále grafiky Xàtiva ve Španělsku. Jeho díla jsou zastoupena v galeriích i soukromých sbírkách u nás i v zahraničí, například v Anglii, USA, Francii, Belgii, Německu, Rakousku, Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Rozsáhlou monografii Tomáše Hřivnáče, která vyšla v letošním roce, je možné koupit i v Galerii La Femme. A letos v říjnu probíhá v této galerii výstava artefaktů Tomáše Hřivnáče k jeho 60. narozeninám.
