tisk ]Tomáš Bím - Stále čekám na polibek Múzy
„Když už je vám hodně a občanku moc neukazujete, nepotřebujete zrcadlo, protože dobře víte, že vrásky mohou být jen větší a hlubší, tak se s přirozenou ledabylostí upnete k místu, které vás nikdy nemůže zklamat a když – tak mu to stejně odpustíte,“ začal malíř vyprávět. „Mockrát jsem přemýšlel, proč se vracím do Letů, do nádherného místa kousek za Prahou s nostalgickou Berounkou a říkám si, pokud zrovna nestoupá její hladina, mám stále před očima id
ylický výhled. A říkám si, že nejkrásnější rána jsou na zahradě v Letech, když už zpívají ptáci a na jaře rozkvetou rododendrony. Kolem se potulují psi a kocouři a vzduch je čerstvý a všude zvláštní ticho. A vy sedíte, čumíte do blba a je vám fajn. Lety mi snad byly souzeny.“
Jak jste se vlastně do Letů dostal?
Už je to dávno. V Letech byl volný starý dům, tak jsme s ženou nelenili. Přišel furiantský čas oprav, na půdě byla vosí hnízda, i seno jsme vyhazovali. Přesto se to pomalu a jistě blížilo k tomu hezkému, jak jsme si to všichni představovali. Skončili jsme v roce 2001 a za rok byly v baráku dva metry vody. Přišel jsem o všechno, co bylo na papíře. Strom se dostal až do obýváku, ležel na stolech a nemohli jsme ho dostat ven. Museli ho rozřezat. Ale jak říkám – umím odpouštět. I Berounce jsem odpustil, chodím kolem ní bez hněvu. Dala mi hodně radosti.
A vaše cesta k malování?
Odmalička jsem chtěl malovat, ilustrovat knihy, věnovat se grafice. Otec byl velkým sběratelem obrazů a knih. Vyrůstal jsem v tom a hodně mě to ovlivnilo. Na grafickou jsem se nedostal a tak jsem na doporučení Jiřího Trnky nastoupil na polygrafické učiliště. Jiří Trnka byl geniální kumštýř, s tátou se znali. Vyučit se knihtiskařem bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.
Pracoval jsem pak jako tiskař v několika tiskárnách a hlavně v „plakátovce“ v Holečkově ulici. Když mě z ní vyhodili, věnoval jsem se navrhování plakátů pro několik firem a hlavně pro Redutu. Při tom jsem realizoval výstavy pro Výstavnictví, psal jsem písmo na panely, lepil fotografie, psal na stadionech reklamy na pivo, Sazku, Triolu, Strojimport, těch firem bylo nepočítaně. Byla to dokonalá škola! Po čase jsem dostával od těch firem zakázky na katalogy, výstavy, stánky, prospekty.
Mezi tím jsem maloval a kreslil. Jednou kolega výtvarník poznamenal, že by moje kresby velmi dobře vypadaly jako tištěné grafiky. A tak jsem se jednoho dne dostal do litografické dílny a úplně jsem téhle technice propadl. Zapomněl jsem ve vteřině na užitou grafiku a věnoval jsem se té volné. Jako by začal jiný příběh a musel jsem jít krok po kroku a od píky… Zkusil jsem suchou jehlu a pak i litografii. Okouzlila mě její barva a dodnes jsem od kamenotisku neodešel.
Bylo těžké přejít od knihtisku k litografii?
Princip litografie je zcela odlišný od knihtisku, takže jsem se musel naučit celou technologii. Kamenotisk jako umělecká technika se u nás výrazně prosadil ve 20. a 30. letech a tato technika kralovala grafice do 90. let. Grafické techniky mám rád i z toho důvodu, že dokážu vytvořit více exemplářů daného díla. Ke svým obrazům mám totiž citový vztah a tak jsem malby prodával vždycky s těžkým srdcem. Grafiky se vzdám snadněji, protože si vždy můžu alespoň jeden exemplář odložit. Navíc si je může finančně dovolit mnohem širší obec milovníků umění, takže moje obrázky dělají radost více lidem.
Zůstalo mi tak i tiskařské řemeslo. Tiskl jsem sám na ručních lisech zachovaných od 19. století i na nátiskových strojích Adast. A od začátku jsem měl štěstí na tiskaře, začal jsem s Jirkou Lípou a zůstal jsem s ním třicet let. Teď ale tisknu s Jirkou a Matějem Boudovými.
Jak vnímáte dnešní příklon mladých umělců k digitálním technologiím?
Počítač a grafické programy poskytují obrovské možnosti. Já se tomuto prostředí záměrně vyhýbám, protože by mne dokázalo pohltit. Mám ale pocit, že umění je osobní právě dotekem a rukou umělce. Když se postavím před velké bílé plátno nebo litografický kámen, mám před tím vším velký respekt. Jejich zaplnění vyžaduje čas, musíte mít představu, co na něm bude a chyby je potřeba opravit. V případě digitální grafiky, dejme tomu, ho zaplníte několika kliky na počítači. Když se vám výsledek nelíbí, můžete vše smazat a začít znovu.
Máte zkušenost s digitálním tiskem nebo reprodukcemi?
Ano. Je úžasné, že stačí stisknout tlačítko a obrázek je na světě. Nákladově je ale litografie dražší a pracnější. Nemůžete z kamene vytisknout neomezený počet exemplářů a obraz donekonečna klonovat. Na druhé straně mi přijde geniální mít možnost potisknout tapetu a umístit motiv na zeď s možností snadné obnovy. Digitální tisk může být uměleckou technikou, jenom si umělec musí za svým dílem stát a dodržet limitovaný počet exemplářů. Brojení proti digitálnímu tisku ve smyslu umělecké techniky mi připadá jako snaha britských dělníků ve druhé polovině 18. století zachovat si pracovní místa rozbíjením strojů.
Pokrok se zastavit nedá, ale poctivé řemeslo své místo na slunci obhájilo. Jsou situace, kdy se lidé nadchnou moderní technologií, ale po čase se vrátí ke klasickým věcem. Jsem sběratelem LP desek a jejich obaly a booklety vnímám jako umělecké dílo. Jsem staromódní, a když stojím nad obroušeným kamenem, tak se mě zmocní taková zvláštní pokora, už jsem prostě jiný, nevadí mi to, spíše jsem za to rád.
Na vašich obrazech je často vidět reklama. Jaký k ní máte vztah?
Dobrou reklamu miluji. Několik let mě ostatně živila – maloval jsem loga a produkty značek jako Plzeňský Prazdroj, Elite, různé zubní pasty a kosmetiku, po stadionech, na veletrzích. Mám rád pop-art, zvláště pak tvorbu Mela Ramose, Andy Warhola a vůbec celou tu filozofii pop-artu. Fascinují mne neonové reklamy v Americe – díky nim doslova dýcháte pulz města, jeho chytlavou atmosféru. Nebo když jedete pouští v Americe, kde nic není jen písek a tma, a zdáli září panel, který vás zve na kafe, co musíte udělat? Samozřejmě zastavit a dát si ho. Nemáte jinou možnost. Reklamy jsou úžasné z hlediska grafického návrhu, práce se světlem a samozřejmě řemeslným provedením. Líbí se mi i smaltové reklamní tabule, ty staré, původní, jsou bezkonkurenční.
Kde berete sluneční záři a barvy svých obrazů?
Kolem sebe. Maluji svět, jak ho vidím já, a jsem rád, když to lidem zlepší náladu.
Máte nějaký tvůrčí rituál?
Úklid. Než se pustím do malování, uklidím ateliér. Někdy to trvá den, dva, než si Múza mého počínání všimne… A pak jen čekám na její polibek.
Text: Marie Rubešová
Foto: Zdeněk Lhoták
Tomáš Bím
Narodil se 12. listopadu 1946 v Praze. Tamtéž absolvoval učiliště Středočeských tiskáren v oboru knihtisk. Svůj výtvarný talent následně rozvíjel na soukromých studiích. V roce 1983 získal stipendium v Kunstverein Osnabrück e. V., Německo.
Pracoval také v hudebním nakladatelství Supraphon a Státním divadelním studiu. Od roku 1999 je členem SČUG Hollar. Uspořádal téměř 100 samostatných a účastnil se desítek společných výstav doma i v zahraničí. Je autorem oceňovaných exlibris a plakátů a také ilustrací k řadě knih a časopisů. Bímova malířská a grafická tvorba je zastoupena v řadě uměleckých sbírek po celém světě.
