tisk ]Mnoho tváří Jižního Vietnamu
Saigon je ztělesněním moderního Vietnamu odrážejícím rychlý hospodářský růst země. Město reprezentují široké bulváry a domy ve francouzském koloniálním stylu i socialistické budovy, jež se mísí s místními tržišti. Během následujících let je však plánováno staré budovy a tržiště zlikvidovat a vystavět moderní město s výškovými budovami. Z vyhlídky ve 47. patře jednoho z nejvyšších mrakodrapů ve městě je vidět, kde se v různých částech města již bourá a kde se staví nové moderní administrativní budovy.
Nechybí ani motoprostitutky
V centru Saigonu se daleko více než kdekoli jinde ve Vietnamu projevuje vliv západního stylu života. Zářivé neony, bary otevřené až do noci a restaurace nabízející pizzu a hamburgery s hranolkami jsou lákadlem především pro místní mládež, ale často se zde zdržují i turisté a to díky umístění hotelů, které jsou pouze v centru města.
Nechybí ani motoprostitutky a obchod s drogami zde také jenom kvete. Nejčastěji se setkáte se staršími pouličními prodavačkami, které vnucují knihy nebo s malými dětmi nabízejícími květiny a sladkosti. Vše je pouze dobře kamuflováno, ve skutečnosti totiž prodávají marihuanu nebo hašiš.
Nejextravagantnější chrám na světě
Jak by to vypadalo, kdyby se všechna náboženství sloučila dohromady a vybralo se z nich jen to nejlepší? Vznikl by ideový guláš, nebo konečně ta pravá cesta ke spáse? Odpověď najdete 
v chrámu Cao Dai, kde podobný náboženský experiment probíhá už téměř sto let. Náboženství Cao Dai vzniklo tak, že si z tradičních směrů jako je buddhismus, taoismus a konfuciánství, islám nebo křesťanství vzalo údajně to nejlepší. Proto Cao Dai reprezentují světci jako například Buddha, Ježíš, Mohammed, ale patří mezi ně i Shakespeare nebo Johanka z Arku. Mezi další představitele – duchy svaté, zahrnují Louise Pasteura, Winstona Churchila, ale dokonce i Lenina a mnoho dalších světových osobností.
Mystické vševidoucí oko
Blíží se poledne a k chrámu přicházejí věřící odění do slavnostního roucha. Pomalu se rozmísťují v chrámu a začíná obřad. Hlavní chrám je kombinací nejrůznějších stylů a slohů, takže na první pohled působí poměrně extravagantně, ale po chvíli se v něm cítíte velmi příjemně. Za doprovod
u živé hudby z tradičních vietnamských nástrojů usedají stovky mužů a žen oděných v hábitech a předvádějí spoustu tajemných gest. Na správnost průběhu modliteb a rituálů dohlíží Bůh, kterého v chrámu reprezentuje mystické vševidoucí oko.
Nekonečné podzemní tunely
Několik kilometrů severně od Saigonu vstupujeme do oblasti, kde se v minulosti odehrávaly kruté boje během vietnamské války. Džungli dodnes zdobí tanky, granáty a mnoho zákeřných zbraní a pastí, které vojáci používali proti Američanům.
Asi nejdůmyslnější taktikou v bojích bylo vystavění více než 250 kilometrů úzkých podzemních tunelů, které vedou od Saigonu až po hranice s Kambodžou. Lidé zde přežívali několik let. V podzemí byly vybudované obytné místnosti, kuchyně, nemocnice i továrny na výrobu zbraní.
Precizně maskované poklopy
Do tunelů se vstupuje precizně maskovanými poklopy. Do původních chodeb se však nedostanete. Nikoli kvůli zákazu, důvod je mnohem prostší – běžný evropský nebo americký turista by do díry, kam bez potíží vleze celý Vietnamec, ztěží protlačil jednu nohu. Pro návštěvníky proto vybudovali několik stometrových tunelů, kde si lze vyzkoušet odvahu. Sestupujeme tedy dolů, do místnosti, odkud vede několik úzkých chodeb. Za naprosté tmy, vedra a vlhka hledáme cestu ven. Není to vůbec snadné, do některých úzkých chodeb nezvládáme narvat svá těla a musíme se plazit po písku a blátě. I přesto, že netrpíme klaustrofobií, tak několik minut v podzemí bylo opravdu náročných a jako zkušenost na celý život to stačí, není zapotřebí to opakovat.
Pokrmy z manioku
V jedné z nadzemních kuchyní vaří tradiční pokrm z manioku. Neodoláváme a ochutnáváme maniokové šišky a placičky vyráběné pravými vietnamskými ručkami na otevřeném ohni. Chutnají skvěle, ale přežít na této stravě celé válečné období? Na mýtince o
podál si za dolar můžete zastřílet z různých samopalů, včetně kalašníkova. Celý areál i výklad průvodce jsou však značně protiamerické a odehrávají se v duchu tradiční komunistické propagandy.
Život na vodě
Míříme na západ od Saigonu do nejúrodnější asijské oblasti – delty Mekongu. Najali jsme si chlápka, který nám slíbil, že autem vše zvládneme během jediného dne a večer jsme zpět. Z města ven se vymotáváme přes dvě hodiny. Poté zastavujeme na snídani. Dáváme si tradiční polévku Pho Bo. Jedná se o vývar z hovězích kostí s nudlemi a kousky křoví, které reprezentují zeleninu. Do polévky si přidáváme citrón, chilli papričky a rybí omáčku, abychom ještě doladili její chuť. Asi po hodině odcházíme a už nyní je nám jasné, že dopolední trhy na vodě nemůžeme stihnout. Silnice je udržovaná, ale i tak se náš řidič neodvažuje jet rychle. Lámanou angličtinou nám vysvětluje, že 
mimo obec je povoleno maximálně 50 km/h, radarové kontroly jsou časté a výše pokuty znamená zadlužení minimálně na rok.
Ovoce nejrůznějších barev, tvarů a chutí
Po příjezdu do přístavu Can Tho si pronajímáme loďku i s kormidelníkem a vydáváme se po špinavé hladině. Po trzích opravdu ani památky. Pozorujeme alespoň běžný život. Z bažinatých pobřeží porostlých mangrovy vyčuhují polorozpadlé chatrče, rezavé lodě, benzinové pumpy a hory odpadků. Po chvíli zastavujeme v jednom malém domku, který stojí na kůlech přímo uprostřed řeky. Kormidelník nás zve na návštěvu ke své rodině, která čítá přes 20 osob. Čeká nás bohaté pohoštění ze zdejší úrody - ovoce nejrůznějších barev, tvarů a chutí. K tomu popíjíme šťávu z obrovských čerstvých kokosů, které mačetou ukořistil nejmladší syn, sotva pětiletý. Ničím neuspěchaný život na Mekongu plyne naprosto přirozeně. Vše funguje jako kdekoli jinde, lidé zde bydlí, pracují, rodí se i umírají.
Pohádkové lázně
Poměrně neznámou lokalitou je pro cizince oblast Binh Chau, kde bílé pláže lemuje původní deštný prales. V jeho nitru se nacházejí unikátní přírodní horké prameny. Jejich teplota se pohybuje od 40 do 80 °C.
Před lety zde byly vybudovány luxusní přírodní lázně, kam jezdí relaxovat jen bohatí Vietnamci nebo nejvyšší představitelé komunistické strany. Neodolali jsme a na dva dny si také dopřáli relaxaci v jednom z resortů. Areál je posetý dřevěnými domečky pro přespání a mnoha altánky pro odpočinek nebo masáže. Uprostřed jsou bazény, kam proudí 40stupňová voda. Přes den by bylo koupání ve vodě vzhledem k vysokým teplotám vzduchu sebevraždou. Po západu slunce je však i takto horká voda ke koupání ideální.
Po udržovaných cestičkách se dostanete i k jezírkům, kam si můžete v proutěném košíku spustit slepičí vejce, které se za pár minut díky přirozeně vroucí vodě uvaří. Hned vedle si můžete 
dopřát unikátní proceduru - léčivou bahenní lázeň. Pro ty, kteří mají rádi zvýšený adrenalin je dobrou volbou noční procházka po udržovaných stezkách mezi bažinami, ze kterých vykukují krokodýli. Podle místních lidí jsou neškodní a často končí na talířích zdejších restaurací.
Tvrdá realita
Naše další cesta vedla dále na sever. I přes zákaz úřadů jsme si stopli místní autobus. Rychlostí šneka jsme dojeli do vesnice, kde jsme museli přestoupit na jiný autobus, který byl ještě v horším stavu než ten původní. Nejen, že chyběla okénka, v podlaze byly díry, kam by propadlo malé dítě, ale po pár hodinách vozidlu upadlo kolo. Po provizorní výměně jsme se trmáceli dále po písčitých a kamenitých cestách, které naznačovaly silnici až k místu, jež nám vyrazilo dech.
Projeli jsme bránou, hlídanou policisty či vojáky se samopaly, kteří střežili pekelné území. Na ohraničené poušti bylo vidět tuny odpadků, hořících pneumatik a zbídačených lidí, z nichž někteří byli spoutáni, ostatní přikládali do ohně. Vše zahaleno nepopsatelným zápachem a dýmem z hořících odpadků. Připomnělo nám to sovětské gulagy. Až později jsme se od Vietnamce žijícího v České republice dozvěděli, že se těmto táborům oficiálně říká „Nápravná střediska pro 
nepřizpůsobivé občany.“ Viděli jsme tedy něco, co jsme asi vidět neměli.
Vietnam je prostě zemí mnoha tváří. Tržní ekonomika zde sice omezeně funguje, můžete si založit malou živnost, koupit dům, zajít do fast foodu, ale stále nemůžete veřejně říkat, co si myslíte, ubytovat u sebe cizince a na nové auto byste z průměrného platu nenašetřili ani za 100 let.
Text: Lucie Czechová, foto: autorka
