Dalibor Říhánek - Řehole prodchnutá barvami

Datum: 28.6.2017

Dalibor Říhánek říká, že každá umělecká tvorba je tvrdá řehole. Jsou dny, kdy inspirace člověka vyláká už v půl páté ráno ke stojanu, a období, v nichž se přes všemožnou snahu nedaří… Řekla bych, že těch je v životě píseckého malíře mnohem méně.

Naše první kroky vedly do pozdně gotického kostela Nejsvětější Trojice, který slouží jako koncertní síň a galerie. Světlo dopadalo do chrámové lodi jen vysokými okny a dodávalo gobelínům na stěnách zvláštní kouzlo. Autor návrhů stojí vedle mě, tvůrčí zpracování zvládla bravurně Daliborova žena Miloslava. Po setkání s touto úžasnou ukázkou manželské spolupráce míříme k domu, v němž Říhánkovi žijí.

„Je to rodný dům mého otce. Ve svých sedmnácti letech odešel do Jugoslávie, kde se naučil řemeslo, umělecké košíkářství. Vyplétal hlavně ratanový nábytek, byly to moc pěkné kousky,“ vzpomíná můj průvodce. „Domů už se otec nevrátil. Založil si živnost v Plzni, v jejímž okolí žila také část příbuzenstva. Já jsem tedy rodem Plzeňák.“

Léta učednická

Dalibor věděl odmalička, že bude kosmonautem, popelářem nebo malířem. K onomu třetímu povolání ho přivedli vzdělaní lektoři na kurzech kreslení v plzeňské Besedě ve Smetanových sadech. Lákavá byla i vůně ateliéru strýce Vojtěcha, otcova bratra z Písku. „Malířství nestudoval, ale jeho krajiny z Písecka a okolí Zvíkova jsou půvabné. Špatně slyšel, ale co mu odebral Bůh na sluchu, přidal na pozorovacím talentu.“

Strýc vždy při prázdninových pobytech zprostředkoval nadanému synovci setkání s akademickým malířem Františkem Romanem Dragounem. U něj si Dalibor osvojil hlavně základy kresby a práci s barvami. „Byl to žák Švabinského a Nechleby, maloval tedy hlavně figury, což mě mocně lákalo,“ přiznává umělec. Při studiích na keramické škole v Bechyni ho pak ovlivnili přístupem k životu i k řemeslu Bohumil Dobiáš starší a po něm jeho syn. „Měl jsem možnost pracovat s nimi i na zakázkách pro veřejný prostor, což byla dobrá zkušenost pro budoucnost.“

Malíř rád na Bechyni vzpomíná i proto, že tam ve stejnou dobu hledali svou cestu například i Karel Kryl a Viktor Sodoma. Ta Daliborova pak vedla přímo do figurální a krajinářské speciálky Františka Jiroudka na pražské Akademii výtvarných umění.

Osmadvacet pražských let

V roce 1965 se do hlavního města přestěhovala celá Říhánkova rodina. Bydleli ve Vršovicích, ale syn se toužil osamostatnit. Objevil v Dlouhé ulici volnou půdu a postavil si vlastníma rukama ateliér. „Nosil jsem na zádech až do šestého patra šestimetrové trámy, byla to pěkná dřina! Otec, který přišel v osmačtyřicátém o všechno a byl opatrný na každou korunu, mi doporučil, abych si schovával složenky z rekonstrukce. Po letech se mi to vyplatilo. Dům dostaly v restituci nějaké sestry a musely mi uhradit náklady spojené s výstavbou ateliéru. Díky těm starým složenkám jsem vyplatil příbuzné, kteří žili mimo Písek, a koupil tenhle dům, i zahradu u řeky Otavy,“ vypráví malíř s úsměvem. „Strýc Vojtěch mi svůj díl odkázal.“

To jsme ovšem předběhli dobu. Zatím je Dalibor na Akademii, kde pod vlivem profesorů zpracovává podněty českého realismu. Je okouzlen hrou barev, ale jeho tvorba zvolna míří spíše k abstraktnějšímu vidění skutečnosti. Roční vojenská služba v Armádním studiu mu přináší další motivy: maloval letadla na stojánce, vzlet bojových letounů, reaguje i na dobové společenské problémy.

Po absolvování Akademie zůstává malíř na volné noze. „Věnoval jsem se nejen malbě, dělal jsem i grafiku, vitráže, pískované sklo, keramiku. Byly to menší věci, třeba kresby jako ceny pro Chuchelskou dostihovou dráhu, ale i práce do architektury. Živil jsem se celkem slušně.“

Cesty za inspirací

Byl volný jako pták a lákal ho svět. Vypravil se do Německa a samozřejmě do Francie, kterou navštívil dokonce sedmnáctkrát! „Nebyl jsem náročný a měl jsem štěstí na lidi. Okouzlila mě hlavně jižní Francie. Putoval jsem po stopách slavných umělců, maloval v místech, kde před sto lety působili Matisse, Picasso…“ vyvolává Dalibor vzpomínku na konec 70. let minulého století.

Zvídavý mladík nemohl vynechat ani Itálii, Řím, domov velikánů, jakými byli Caravaggio, Tizian, Rafael, Leonardo da Vinci nebo Michelangelo i malíři dalších generací. Tam si potvrdil, že cesta figuralisty je pro něj správná. „Přestože jsem neuměl italsky ani slovo, zůstal jsem tam celý rok. Na Academia di belle Arti v Římě jsem se dostal k profesoru Emiliu Grecovi, který v té době vytvářel bronzová vrata ke katedrále v Orvietu. Byl jsem zdatný v modelování, tak mě nechal dělat některé figury. Výsledek v bronzu jsem měl příležitost vidět na vlastní oči až po pětadvaceti letech, když jsem se vydal do Itálie s píseckou soukromou výtvarnou školou. Ještě dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu…“ vypráví můj hostitel.

Malířovy múzy

V Říhánkově tvorbě převažovaly hned od počátku portréty, figury, akty. „Když jsem nějaké přinesl do Díla na komisi, kolikrát mi je nevzali, protože mi záviděli, že maluju nahý holky,“ usmívá se. „Myslím si, že je akt nejtěžší disciplínou a jeho neskutečné proměny mě stále lákají… Vůně, napětí, vztah, charakter, cit, zanícení, chtění, poddání se, averze, teplota, měkkost, to a mnoho dalšího lze vyčíst z figury,“ vypočítává. „Rád se však nechám okouzlit i krajinami, řekou, mořem.“

Maluje akvarelem, temperou, olejem, akrylem, na klasická plátna i na kartony. Dnes častěji vytváří grafiku, která je cenově přístupnější. „Jsou to lepty, suché jehly, ale i mezzotinty, což je náročná a dnes už dost vzácná technika. Dají se s ní dělat téměř fotografické záležitosti. A po letech, kdy jsem tkal společně se svou ženou gobelíny, zůstávám už jen u návrhů. Nemám vedle ní nárok,“ uznává Dalibor. „Já byl i v tom tkaní taky divokej, halabala, u ní je nit kladená perfektně, spořádaně.“

V gobelínech krásně vyznívají náboženské náměty a symboly, které umělce zajímaly také už od mládí. A nesmíme zapomenout na motiv koní. Objevují se volní, ale i v dostihovém vypětí nebo při cirkusové drezúře. „Kůň je stejně elegantní a temperamentní jako žena,“ hodnotí malíř. „Vnímáte jejich charakter, spanilost, proporce, krev, ušlechtilost, dominanci, barevnost, temperament“.

Radosti života

Dalibor se ženil až v 35 letech. Svou budoucí ženu potkal v Písku už před lety, když jí bylo sedmnáct. Ale tenkrát neměl na vztah ani pomyšlení, lákal ho svět, jeho milenkou byla paleta. Návrat do města nad Otavou byl díky Miloslavě sladší. Spojili lásku k umění, zahradám. Jednu zvelebili u domu, druhou poblíž řeky. Dnes si je užívají i další dvě generace, dcera Nora a její ratolest Saša, a Laura s dcerou Eliškou. A na Daliborových obrazech přibyly nové prvky – mazlení a domácí obřady.

Pražský ruch mu nechybí. Miluje Písek, kde našel zázemí, klid, noblesní přírodu a přátele. Město mu několikrát nabídlo pěkné prostory pro výstavy. Těšil se, že tu výroční, k nedávným sedmdesátinám, bude mít šanci uspořádat v Prácheňském muzeu. „Řekli mi, že na mě zapomněli,“ konstatuje s trochou hořkosti. Nakonec se jeho kresby od dětských let až po současnost objevily v písecké Sladovně. A radost návštěvníkům udělaly i letošní prezentace jeho děl v Milevském klášteře a v bývalé jízdárně zámku Kozel u Plzně, (v Táboře v kavárně Nuova 18, v Písku v kavárně La sabbia, kde práce mění s pravidelností dvou měsíců. Nedaleký Protivín nabídl Kaplanku, kde má stálou expozici Jiří Kolář. Strakonice - Maltézský sál na hradě.)

Dalibor Říhánek

Narodil se 8. března 1946 v Plzni. V letech 1961-1965 studoval na SPŠ keramické v Bechyni a dalších šest let strávil na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Františka Jiroudka. V roce 1972 absolvoval stipendijní pobyt v oboru malba u Zorana Petroviče v Bělehradu a v roce 1983 u Emilia Greca na Academia di belle Arti v Římě. Až do roku 1999 je ve svobodném povolání, pak 15 let vyučuje kresbu, malbu a textil na Soukromé střední umělecké škole v Písku. Jeho tvůrčí projev zahrnuje širokou škálu od malby a kresby přes grafiky a plastiky až po keramiku, tapiserie a sklo. Od roku 1990 žije trvale v Písku. Umělec uspořádal několik desítek samostatných výstav a zúčastnil se mnoha kolektivních v Česku a Německu. Ceny získal za malby, keramiku i tapiserie.