Daniela a Karel Benešovi - Bok po boku

Datum: 18.11.2016

Někdo hledá pravou lásku, svou druhou polovinu, spoustu let. Leckdo ji ani nenajde. Daniela a Karel Benešovi měli veliké štěstí, že je osud svedl dohromady už při studiích. A tak mohli své hledání obrátit jiným směrem.

Kráčejí bok po boku sedmapadesát let. Vlastně je to ještě o kousek víc, protože už začátkem šedesátých let se potkávali na podvečerních besedách a přednáškách u profesora Emila Filly, v jehož ateliéru monumentální malby Daniela studovala. Půvabná blondýnka měla mnoho obdivovatelů, ale nebrala je vážně. Zaujal ji až ten tmavý urostlý student, který toho mnoho nenamluvil. Ale když už se profesora na něco optal, jeho hlas s měkkou moravskou výslovností byl jako pohlazení…

Kořeny: Šumava a Slovácko

Daniela, rozená Hahnová, prožila nádherné radostné dětství na jihu Čech. Nejdřív v Miřenicích a posléze v Janovicích nad Úhlavou, kde se její otec stal řídícím učitelem. Tato městečka byla v kopcovitém kraji plném lesů – to byl malebný svět, který se jí zapsal hluboko do duše. Otec, všestranně nadaný pedagog, dobrý muzikant, kreslíř a malíř, v obou dcerách, starší Alexandře i mladší Danielce, podporoval lásku k umění. Zejména mladší dcera projevovala velký zájem o kreslení, pomalovala prý kdeco. S oblibou tropila různé neplechy a dosyta si užívala života na venkově.

Škola pro ženská povolání, kam zamířila po osmiletce, ji zpočátku nebavila. Ale když se dostala do oddělení pro užité umění, kde se věnovala kreslení, módnímu návrhářství a fotografování – to bylo něco jiného! Co studovat dál? To byla pro nadanou dívku jasná volba. „Jsem moc ráda, že se tatínek ještě dožil toho, že jsem byla přijata do ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Zemřel bohužel v roce 1950, ve svých padesáti šesti letech.“

Karel má kořeny na Slovácku, ve Vlčnově. Jeho otec musel živit početnou rodinu, a tak se vydal do světa za prací. Citlivý chlapec miloval maminku, která se o ně všechny starala, ale obdivoval i otce, šikovného zedníka a kreativního štukatéra. Protože Karel, nejmladší ze synů, jevil zájem o výtvarné umění, poslali ho rodiče po gymnáziu ještě na Vyšší školu uměleckého průmyslu do Jablonce nad Nisou.

Sklářským oborem však student nebyl nadšen, lákala ho kresba. Ještě než školu dokončil, vypravil do Prahy na UMPRUM. Byl přijat do ateliéru prof. Antonína Strnadela, zaměřeného na ilustrační tvorbu a grafiku.

Rajská doba zrání

Danielin profesor Filla dával svým studentům značnou volnost, nechal je hledat vlastní cestu, vlastní výrazové prostředky. Na počátku samozřejmě museli perfektně zvládnout kresbu. Něžnou dívku těšilo kreslit portréty, figury i další náměty. Ale nebyly to detailní práce. Dovedla jednoduchými taky zachytit podobu a někdy i náladu modelu. V poválečné době ji dokonce okouzlovaly mohutné stroje, vysoké pece a pracovní ruch kolem nich.

Jednu z kreseb uhlem, které vznikly na Ostravsku, odevzdala jako klauzurní, ročníkovou práci. Filla ji hodnotil takto: „Za tuto práci si Daniela Hahnová zasluhuje nejvyšší hodnocení. Kresba zaujme diváka svou uvolněností, možná až ležérností, která u dalších studentů chybí. Navíc je zpracování lidské, a to je umělectví: vše podřizovat myšlence… Jde si svou cestou, což je samozřejmě dobře.“

Ostravský pobyt byl pro oba umělce osudový. Karel, jeden z nejpoctivějších Strnadelových žáků, neodmítl cestu do kraje vysokých pecí – a sbližování, započaté při podvečerních debatách u profesora Filly, pokračovalo. Jezdívali pak s přáteli, většinou stopem na nákladních autech, na Slovensko. Pomáhali při žních i senoseči, poznávali kraj, dobré lidi a jeden druhého. Z těchto romantických cest se vraceli se skicáky plnými kreseb.

V těch Karlových převažovaly portréty a krajiny, k nimž studenty vedli Strnadel i Svolinský. „Byli to báječní profesoři, ochotně nám předávali své bohaté zkušenosti,“ vzpomíná umělec, jehož precizně prováděné práce získávaly také vždy nejvyšší počet bodů.

Bylo to namlouvání nenápadné a něžné. Diskusních témat měli mladí umělci dostatek. Nechyběla hudba, poezie lidové písně, tradice a krása rodné země, kterou oba milují. Není divu, že Daniela, v jejíchž obrazech přibývalo jasných barev, zpracovala jako svou diplomovou práci triptych z chodské historie. Uprostřed tři tančící páry v krojích a po stranách dudák a Chod se psem. A Karel? Ten vytvořil náročnou formou litografie, technikou, které zůstal celý život věrný, vojenské lidové písně. Sedm barevných tisků neslo název: Šohajek švarný.

Společná cesta

Svatba se konala v září roku 1959 v Chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Pavel se narodil v roce 1960 a Petra dva roky nato. Společný život manželů Benešových byl idylický navzdory tomu, že se několikrát stěhovali a léta hledali vhodný prostor pro život i pro práci. Když byly děti malé, věnovala se Daniela ilustrační tvorbě. Byla to příjemná změna i zdroj příjmů. A děti knížky s jejími něžnými kresbami milovaly. Dlužno říct, že francouzské, slovenské nebo rumunské pohádky okouzlují nejen děti.

Až koncem 90. let přihrála Štěstěna rodině možnost rekonstruovat části vily nad Smíchovem, kde umělci žijí a pracují dodnes. Jak už to bývá, ateliéry mají až v nejvyšším patře. Z Danielina je hezčí výhled na Prahu, na Karlovy obrázky se přichází s obdivem podívat odpolední slunce. Jeden druhého neruší, naopak. Oba oceňují, že si mohou kdykoli poradit, upozornit na chybu, zhodnotit tvorbu.

Když zazní hudba

Že se Daniela zabrala do práce, lze poznat velmi jednoduše. Ateliérem vždy zní hudba, její oblíbení mistři: Martinů, Beethoven, Chopin… Od reálných záznamů skutečnosti ušla temperamentní tvůrkyně cestu k abstraktním poetickým studiím. Z některých člověk hudbu skutečně slyší, jindy je snová krajina tichá až se tají dech. Anebo se do ní žhavě propaluje slunce. V posledních letech se v malířčiných kompozicích objevují i nenápadné siluety lidí, jakoby nechtěly rušit, ale přesto vnášejí do obrazu trochu neklidu.

Na Danielině stole najdete bezpočet kreseb, které vznikaly během šedesáti let. Jsou lehce načrtnuté a přesto výstižné. Často se k záznamům pořízeným během životních poutí vrací. Anebo nám zase dává nahlédnout do vzdálených světů, které žijí jen v její bohaté fantazii.

Karel Žižkovský, který doprovodil slovem nádhernou monografii o tvorbě manželů Benešových, která vyšla loni, říká o Danielině tvorbě: „V jejích obrazech nehledejme dramata, radujme se spolu s ní z věcí čistých a příjemných.“

Vypravěč barevných příběhů

Karel, který ve svém království udržuje poněkud velkorysejší pořádek než jeho paní, se při práci noří do ticha. Na jeho stole nestojí ani sklenka vína. Ač duší Moravák, pije velmi opatrně. A ve společnosti raději, než sám.

Někdy neodolá mezi tiskaři, o nichž dovede poutavě vyprávět. Po Václavu Vejvodovi, v jehož dílně se setkával ještě s Františkem Tichým, Františkem Muzikou a dalšími, vystřídal většinu pražských litografických dílen – Říční, Dittrichovu, Duškovu. Dnes tisknou oba s Danielou u Petra Korbeláře, který je mistrem svého oboru.

Karel je v první řadě báječným ilustrátorem. Jeho poetické kresby jsou adekvátním doprovodem textu. Byl k tomu veden svými profesory. Jeho ilustrace k loveckým příběhům, pohádkám anebo lidovým baladám jsou precizními mistrovskými díly. Spolupracoval s nakladatelstvími Albatros, Československý spisovatel, Mladé letá, českobudějovickou Růží a dalšími.

Velmi ceněny jsou i jeho Ex libris s motivy měst i přírody, nechybí na nich půvabné siluety žen ani folklórní náměty. Ve volné tvorbě, v níž se vyjadřuje širokou škálou technik, se často objevuje motiv klauna. Není pokaždé veselý. A nostalgické tóny zaznívají i z některých dalších prací Karla Beneše.

Díla, která potěší duši

A čím se ten pár báječných, pozitivně smýšlejících lidí zabývá v těchto dnech? „Pro mě je pořád nejradostnější poslouchat dobrou muziku a malovat,“ ujímá se slova Daniela. „Co maluju? To záleží vždycky na rozpoložení. Už se vyhýbám dramatičtějším prožitkům, chci se uvolnit v barvě, která je pro mě celý život dominantní. Hodně jsou to moje představy, pocity, vzpomínky, které je mnohem lehčí vyjádřit štětcem než slovy. Obrazy dávají prostor divákům, aby si to poselství domysleli sami.“

V pracích Daniely Benešové převažuje olej, ale má stále ráda i akvarel. V poslední době jsme oba s Karlem dělali i Ex libris. „Je to práce technicky a fyzicky dost náročná, ale je to radost, protože potěší hodně lidí,“ usmívá se.

Karel zalitoval, že dnes není až na výjimky možnost ilustrovat. Knížky pro děti se berou ze zahraničí i s ilustracemi. „Naposledy jsem ilustroval v roce 1992 knížku Josefa Václava Sládka: Zlaté slunce – bílý den. To byla krásná práce. Moc rád jsem ilustroval i pohádky. Například Naše pohádky, které převyprávěl Vilém Závada podle Boženy Němcové,“ zavzpomínal.

Jinak se Karel Beneš stále věnuje grafice, nejvíc litografii. V poslední době to byly kamenorytiny aktů. „A teď, jak říkala Daniela, jsme dělali pro sběratele Ex libris. U mě to často bývá můj milovaný Pierot a vůbec cirkus, kde klaun stojí pod visutým žebříkem a sní o své Kolombíně.“

Karel Beneš se narodil v roce 1932 ve Vlčnově, Daniela Benešová – Hahnová v roce 1929 v Klatovech. Po střední škole se sešli na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde oba zůstali po absolutoriu ještě několik čestných let. Od roku 1959 žijí a pracují společně. Daniela se věnuje malbě, ilustraci, volné grafice a tvorbě Ex libris. Ilustrovala více než 50 knih. Technikou její práce je převážně olejomalba a akvarel, ale používá i tempery a kresbu, v grafice pak barevnou litografii, suchou jehlu a lept. Karel se věnuje barevné litografii, zejména kamenorytině, užité grafice, knižní ilustraci a Ex libris. Ilustroval kolem 60 knižních titulů a třikrát získal čestné uznání za nejkrásnější knihu. Svými díly jsou oba umělci zastoupeni v soukromých sbírkách, muzeích i galeriích po celém světě a uspořádali bezpočet samostatných i společných výstav.