Jiří Ernest - V prostoru i v čase

Datum: 22.7.2016

Umění fotografie. Co to je? Je fotografie projevem ducha nebo řemesla? Fotografie mluví za svého tvůrce, nese jeho znaky osobnosti. Představuje jedinečnost, neopakovatelnost, výjimečnost, která pramení z myšlenkových a námětových hodnot. Je k ní potřeba nadšení, vášeň a také schopnost překonávat mnoho nezdarů.

Fotografie se vyznačuje také základní hodnotou a tou je technická dovednost. Musí také splňovat hodnotu výtvarnou, aby se nestala hluchou, jalovou a neplodnou, i když se snaží splňovat estetické normy. Pohled na ni by měl vzrušovat a uchvacovat.

Předmět tvořivého zájmu

Myšlenka daná fotografii se stává předmětem tvořivého zájmu. Fotografie, která má téma i námět, vzbuzuje v člověku představy, pocity i myšlenky, kterými jedinec uspořádává svoje vnímání světa, tvoří tak základ vědomého poznávání. Dokáže lidskou bytost přenést z místa na místo a to nejenom v prostoru, ale i v čase.

Zapomenutá zátiší pražských ostrovů

Černobílými fotografiemi Pražské ostrovy a místa kolem Vltavy se Jiří Ernest snažil zdokumentovat často zapomenutá zákoutí, která mohou brzy nahradit obchody či kanceláře. Spolu s umělcem procházíme loděnice, záliv s hausbóty a doky. K poslednímu vystavenému cyklu Stmívání, kde se často objevují siluety rostlin před rozmazaným pozadím a voda, autor sděluje, že se na film snaží "otisknout to, co se posunem k noci změnilo na neurčité, nejasné, kouzelné."

Dynamika okamžiku zrození

"Ernestovy krajiny se vracejí na samotný prvopočátek, neobjevíme zde téměř nic z modelace kulturní krajiny. Jde více o záznamy přírody jako nedělitelné součásti ohraničeného života a údělu než o čistou přírodní symboliku a tématiku. Motivy navíc Ernest objevuje v bezprostředním okolí svého bydliště, kde předpokládáme téměř s jistotou krajinu utvářenou člověkem. Tato zvláštní dynamika okamžiku zrození má svou zřetelnou vizi viděnou v bezprostředních tvarech. Symetrické prvky v ploše se nacházejí v opozici k inspirujícím asymetrickým až filigránským detailům. Souběžná střídmost pojetí se uplatňuje v tom, že fotograf opětovně snímá krajinu tak, aby mu neunikl jediný detail ve složité drobnokresbě," podotýká Aleš Kuneš.

Laterna Magica

K svému souboru Laterna Magica Jiří Ernest mimo jiné poznamenal: "Má-li něco v lidském životě neodvolatelnou platnost, pak jsou to pro mne vzpomínky. Příběhy, které prošly mým životem a zanechaly v mém nitru hluboké jizvy. Příběhy, které neustále probíhají mou myslí jako těžce zachytitelné okamžiky. Fotografie souboru Laterna Magica jsou inspirovány stejnojmennou knihou osobních zápisků švédského režiséra Ingmara Bergmana. V textu, který tvoří součást fotografií, jsem totiž našel sám sebe. Nutnost ohlédnout se za svou minulostí mi dala impuls k vytvoření určitých pocitových spojnic, pohybujících se v čase sem a tam. Konfrontací prožitého s prožívaným, kombinací starých fotografií rodinného alba, spolu se snímky všední reality jsem znovu objevoval nejen své dětství. Znova zde ožívají momenty, v nichž se objevuje řada lidí, kteří již nejsou v mé blízkosti. Nemohu s nimi promluvit, neboť odešli do míst, kam život nemá přístup, kde hmotné se změní v pouhou myšlenku."

Přistihnout věci ve vzpouře trvání

"Řada věcí se dokáže vymknout z rukou. Přetrvávají na jiném místě a nestarají se o naše ideové veletoče nebo sílu moci. Přistihnout tyto věci ve vzpouře trvání se pokusilo velké množství fotografů. Vždyť také podobně prvotní vlastnost snímku je jeho schopnost zafixovat, "balzamovat" a uchovat," poznamenává Aleš Kuneš.

V české fotografii pak můžeme sledovat dlouhou řadu klasiků od meziválečného období přes dobu protektorátu a jeho pád, přes poezii všedního dne, objevovanou na sklonku padesátých let. Zatímco ještě v průběhu 90. let jsme tuto výraznou linii černobílé fotografie mohli stále ještě dosti zřetelně sledovat, na konci dekády, s razantním vzestupem kvality digitálních technologií, se stává více latentní, mlhavá a ztrácí se v internacionálním proudění.

Černobílé opusy

"Snímky Jiřího Ernesta nepochybně patří do naznačené pevné linie české fotografie věcí. Ačkoliv jí vděčí za mnoho nápadů, souběžně se mu daří získat obnovený a potřebný volný prostor. Nechce po něm víc, než čím je. Podobně jako mnohé dřívější - tyto obrazy - vznikají nejenom v bezprostředním spolupachatelství samotných věcí, ale především výsečí jednotlivých záběrů a překlopením scény do plošné situace černobílých opusů. Ernest uvádí statické a zatím neměnné věci do pohybu s nakažlivým kouzlem sjednocujícím charakter jednotlivých výstupů."

Stmívání je okamžik snění

Každý den ráno slunce vychází a každý den zapadá. Člověk ani nevnímá to, co se opakuje již miliony let a stalo se zcela běžným. V minulosti se při východu a západu slunce konaly různé obřady. Dávné civilizace uctívali své bohy, jimž věnovali velkou úctu a pozornost. Vše se časem změnilo. K večeru, kdy ještě den neskončil a poslední paprsky se snaží drápky zachytit země a uložit se ke spánku nastává krátký okamžik - stmívání. Ještě to není noc. Není ani světlo, není ani tma. Citlivá vrstva filmu zachycuje poslední částečky pološera a umožňuje otisknout to, co posunem k noci změnilo se na neurčité, nejasné, kouzelné. Stmívání je okamžik snění, stmívání je moment, kouzelná chvilka, kdy věci zdají se, že ještě jsou, kdy zdá se nám, že už nic není.

Text: Jan Chára, foto: Jiří Ernest

Jiří Ernest

Narozen 30. října 1973 v Hořovicích. Žije v Praze.

Fotografii studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (1996–2000) a na FAMU (2000–2005). V roce 2005 absolvoval také stáž na École Superieure d’Art v Grenoblu, obor fotografie a nová média. Společně s Tomášem Dittrichem vede Akademii Tvůrčí Fotografie, která nabízí kurzy pro začátečníky, středně pokročilé i pokročilé fotografy, vyučuje také na Střední škole grafické v Jihlavě a Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Jeho fotografie byly publikovány v časopisech Host, FotoVideo, Revolver Revue, Ateliér a v Hospodářských novinách.

Ve své volné tvorbě se zabývá černobílou i barevnou fotografií v tradičních žánrech krajiny (městské veduty) a prostředím, ve kterém žije, nebo obecněji fotografováním neživých předmětů a přírodnin. Ačkoliv autor jistě vychází z českého pojetí moderního fotografického obrazu, v celistvém vyznění se jedná o netradiční inspirace v tradicionalismu.

Svá díla vystavoval na více jak desítce samostatných výstav a řadě výstav kolektivních. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, například v roce 2004 obdržel Cenu Josefa Hlávky, za výsledky dosažené v kulturní oblasti.