Poetické meditace Miroslava Jiránka

Datum: 30.5.2016

Ještě by se dalo říct: precizní, promyšlené, pozitivní, přírodní – a bylo by těch „péček“ pro obrazy Miroslava Jiránka příslovečných PĚT. Zdánlivě jednoduché scenérie, v nichž má vše, co do nich malíř vpustí, stejnou důležitost, vás okouzlí na první pohled. A přinutí postát a vnímat jejich lehce ironická poselství. Stojí za to přečíst si také název, kterým tvůrce poodhaluje i to, co je „za zrcadlem“.

Miroslav Jiránek se narodil jako nejmladší z pěti sourozenců v Kolíně, rodina tehdy bydlela v nedalekých Telčicích, což je dnes součást Chvaletic. Místo, které ho ale v dětství nejvíce ovlivnilo, bylo Štětí, kam se přestěhovali koncem padesátých let. Na bydlení v novém „dvouletkovém'' činžáku nebylo nic zvláštního, ale tenhle stál na dohled od Labe. Stačilo seběhnout kolem chmelnice a Mirek se ocitl v lužním háji na břehu řeky, která ho doslova uchvátila.

Příroda čaruje

Rodiče dbali na kulturní rozvoj svých pěti ratolestí, i přes mírný odpor chodili například všichni „do houslí''. Nelze nezmínit nejstaršího syna Vladimíra, známého kreslíře – glosátora dění na české scéně a autora zajdů z klobouku kouzelníka Pokustóna.

„Přestože jsme neměli umělecké předky, byl výtvarně nadaný i Jirka. S ním jsme měli podobné zájmy, kreslení a přírodu. U něj převážila příroda – stal se lesním inženýrem. Dnes se rád toulá Norskem a rybaří. Vláďa byl o třináct let starší než já, když jsem začal brát rozum, on už byl v Praze na studiích,'' připomíná Mirek. „Jednou mi přivezl nádherný čínský akvarelový štětec s bambusovou násadkou a krytem - pro mne to bylo úplné zjevení! Možná už tehdy jsem definitivně propadl kouzlu malířského řemesla. Vláďa sám v té době začal používat kvalitní tenké fixy, které byly ideální pro jeho lapidární linkovou kresbu, oproštěnou od všeho zbytečného. Občas mi taky nějaký fix věnoval, ale já jsem k tomu netíhl.''

Pro zobrazení prostředí, které se Mirkovi nesmazatelně vepsalo do duše, bylo zapotřebí jiné techniky. Mocně ho přitahovalo nejen Labe, pyšnící se nad jezem pod Štětím jednou z nejširších částí toku, ale také romantické zádumčivé Kokořínsko. V nedalekých lesích této chráněné krajinné oblasti, mezi pískovcovými skalami porostlými mechem, se utvářel jeho intimní vztah ke krajině.

Šťastná léta studií

Mirek Jiránek vystudoval typografii a grafický design na Střední grafické škole v Hellichově ulici. „Je to výborná škola kvalitou výuky i umístěním. Když rozkvetl Petřín, bylo to úžasné…“ usmívá se. „Náš profesor Ringes byl příjemný člověk, ale moc jsme toho nenapracovali. Nastoupil jsem totiž pod Petřín v sedmašedesátém roce, v období značně rozvolněném. Ale základy nám škola dala.“

Vždycky toužil malovat, ale tím, že studoval typografii, trochu svůj vstup na volné tvůrčí kolbiště oddálil. Po vojně pokračoval na UMPRUM ve směru, jaký začal na Hellichovce. „Propagační tvorbu a plakát nás učil Eugen Weidlich. To byl výbornej grafik. Ve vyšších ročnících nám nechával potřebnou volnost. A Rosťa Vaněk, česká typografická špička, mu dělal asistenta. Vyzbrojili nás dobře,“ chválí malíř.

Dlužno podotknout, že pobyt ve škole naproti Rudolfinu byl pro hosta naší Galerie šťastný dvojnásob. Poznal tam svou budoucí ženu Viktorii Ban, která přišla studovat do Prahy z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v rodném Petrohradě.

Volnost nade vše

Po absolutoriu, tedy od roku 1979, vytvářel Miroslav Jiránek přibližně deset let na zakázku plakáty, ilustrace a typografie pro různé klienty. Spolupracoval s pražskou ZOO, se Sport-turistem, Koospolem, nakladatelstvími Svoboda, Čs. Spisovatel, Odeon i dalšími. A od toho se odvíjela témata jeho často lehce ironických výtvorů. V kombinaci s dalšími technikami využíval olejomalbu, která ho přitahovala už při studiích. „Rád jsem maloval na jemná plátna, která byla v té době nedostatkovým zbožím. Vyráběl jsem si tedy lepené sendviče z kartonu a bavlněných pláten, jako byla praporovina nebo Veba. Mohl jsem na ně malovat olejem rovnou, bez napínacího rámu, což bylo praktické zvlášť při tvorbě ilustrací na zakázku.''

Počátkem devadesátých let přestal pracovat na objednávku a olejomalba v jeho tvorbě převážila. „Na volné noze, jako OSVČ, jsem ovšem byl už od počátku. To byl odmala můj sen. Díky bráchovi jsem věděl, že to jde.“

Jak můžete vyčíst z popisků, Jiránkova díla patří k rozměrnějším. Ptala jsem se, jak dlouho své důsledně realistické obrazy maluje. Prý je to velmi rozdílné. „Když už má člověk nějakou zkušenost a jasnou vizi, jde to dost rychle. Ale nad některým plátnem se zaseknu a nechám ho radši odležet, třeba i rok,“ přiznává Mirek.

Mezi vodou a souší

I když jsou obrazy většinou laděny do temných barev, nejsou smutné. Vždy z nich září střípek naděje. Autor jim dodává zvláštní atmosféru díky kouzlení se světlem. Zvýrazňuje místa a objekty, jež naznačují jeho východiska. Ale nenutí nás je přijmout. „Nejradši mám přírodní věci - skály, kameny, stromy, mech a vodu. Baví mě přechody mezi suchým a mokrým, občas i nějaké figury. Samozřejmě to vždy musí mít nápad, obsah, sdělení o světě,“ zamýšlí se malíř.

Inspirací jsou mu reálné krajiny, nebo třeba i situace, zahlédnuté cestou vlakem, další objevuje ve své duši. Maluje z hlavy, jenom si třeba někde okoukne loď či židli, aby měly logickou stavbu. Má rád astronomii a optické hříčky. A dobře stavěné dívky, které maluje precizně a bez jinotajů.

V závěru si dovolím citovat Lubomíra Martínka, který doprovodil slovem knížku prezentující Jiránkovu tvorbu: „Miroslav Jiránek mi připomíná strážce majákové lodi, který je přinucen nacházet nástroje proti nudě, samotě, stupiditě a šílenství v konkrétních předmětech nejbližšího okolí. Majáková loď má totiž zcela odlišné poslání než lodě ostatní. Je pevně zakotvena na nehostinném místě, kde není možné postavit maják, vystavena rozmarům počasí, a za žádných okolností se nesmí pohnout, protože musí ostatním lodím pomáhat v orientaci a přinášet varování o nebezpečích, která na ně číhají.“

Miroslav Jiránek

Narodil se 27. listopadu 1951 v Kolíně, vyrůstal ve Štětí. Studoval užitou grafiku na Střední průmyslové škole grafické a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, absolvoval v roce 1979. Zpočátku vytvářel plakáty a ilustrace, ale od počátku 90. let se hlavní náplní jeho práce stala volná tvorba, především malba. Většina jeho obrazů si našla své místo v menších soukromých sbírkách v České republice a v blízkém zahraničí. Vystavoval např. v galerii Millennium (2001), Vyšehrad (2006) a v Galerii La Femme (2011, 2015). S touto galerií se zúčastnil projektů v Andalusii, Bretani, u Bodamského jezera a na Sicílii, kde všude hlavně čerpal inspiraci. Jeho manželka Viktoria Ban a dcera Marie jsou rovněž výtvarnice.