tisk ]Boris Jirků šedesátníkem
Akademický malíř, profesor Boris Jirků se zabývá malbou, kresbou, grafikou, knižní ilustrací a sochařskou tvorbou. Vystudoval SUPŠ v Uherském Hradišti a dále Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Arnošta Paderlíka. Většina jeho prací má figurativní char
akter, u obrazů a ilustrací hraje významnou roli dynamická perspektiva a výrazná barevnost. Jeho tvorba je podobenstvím současného moderního života s originálním autorským projevem. Pitoresknost, expresivita, mnohdy až absurdnost obrazových příběhů vede ke klasifikaci a přiřazování díla Borise Jirků ke škole české grotesky. Na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové vyučoval po mnoho let figurální kresbu, zde byl i rektorem. V souča
sné době vede figurální kresbu na universitě v Plzni a doktorandská studia na Akademii umení v Banské Bystrici. Ilustroval mnoho významných děl světové literatury, je držitelem uměleckých ocenění, několikrát získal například cenu Nejkrásnější kniha roku za originální knižní ilustrace.
Boris Jirků patří mezi nejvýznamnější současné autory, je zastoupen ve sbírkách po celém světě. S Galerií La Femme se zúčastnil tvůrčích pobytů v Brazílii, Kanadě, Andalusii, Ekvádoru, na Galapágách, ve Francii a na Sicílii.
Boris Jirků - valašský Gauguin
Jsou spřízněni odvahou, s níž štětec vrství na plátno syté barvy. Puzením oživit tu scénu figurou. Bojovností, když je o co bojovat. A srdcem, které chce svět objímat a přitom snímá jeho hříchy.
Boris Jirků však na začátku své malířské cesty nehledal inspiraci v dílech charismatického zakladatele expresionismu. Ohlížel se do antického Řecka, Japonska, Číny i do Afriky, kterou vnímá jako živou vodu pro moderní umění. Mezi své učitele řadí Jana Brandla, Matyáše Brauna, Jana Baucha, Albína Brunovského a samozřejmě profesora Arnošta Paderlíka, v jehož ateliéru monumentální malby v architektuře absolvoval pražskou AVU.
Jak nastartovat imaginaci
Rodný Zlín poskytl Borisovi krásné dětství, vzrušující jinošství a první malířské kroky. Navštěvoval lidovou školu umění a maloval všude, kam se dalo. „Odmala jsem byl knihomol, snivec a idealista. Ilustroval jsem knihy, které neměly obrázky, i ty, s jejichž ilustracemi jsem nebyl spokojen. A když jsem chodil na střední školu, dokonce jsem přemaloval některé obrazy u nás doma,“ usmívá se při vzpomínce.
Na studium Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti nedá dopustit. Na Slovácku se prý výtvarně probudil. „Působilo tam několik výrazných osobností, které mě zásadním způsobem ovlivnily. František Nikl, což je tatínek Petra Nikla, Jan Gajdoš, Ladislav Vaculka. Na akademii, kam jsem odešel v polovině osmdesátých let, však už byl cítit tlak normalizace.“ Přesto zde Boris pod vedením výborného kreslíře Paderlíka rozvinul svou strohou, racionálně kaligrafickou perokresbu, do níž vždy dovede vtisknout své naléhavé poselství o člověku.
Při pražských studiích se rád vrátil i ke svým milovaným knihám. Za drsné ilustrace k románu Gabriela Garcíi Márgueze Podzim patriarchy dostal cenu Akademie za nejlepší diplomní práci. „Moje představa ilustrace je taková, že se stávám jednou z postav knihy. V její k
ůži se rozhlížím kolem a vnímám děj, který nastartuje mou imaginaci.“ Márguezovou tvorbou byl doslova posedlý, a tak se dál úspěšně vciťoval do postav jihoamerických venkovanů v Kronice ohlášené smrti (cena v soutěži Nejkrásnější kniha roku) i snad nejznámější knize slavného Kolumbijce Sto roků samoty. Boris dovedl mistrovsky „vstoupit“ i do syrového děje románů ruských klasiků – Dostojevského, Bulgakova, Bunina, Šalamova a dalších.
Kresba je tvůrčím vrcholem
Ilustrace i volná grafika Borise Jirků, tvořená převážně technikou sítotisku (serigrafie), vyvolaly ve své době překvapení svou expresivitou, specifickou optikou i barevností. Často připomínají fotografickou techniku rybího oka. „Je to trochu jiné,“ vysvětluje. „Fotografie nemůže nic vynechat, ale já si obraz svého světa vytvářím podle vlastní imaginace. Časoprostor křivím, jak uznám za vhodné, a figury zvětšuji nebo zmenšuji, aby hovořily beze slov…“
Netradiční je i malířovo vnímání kresby. Podle něj nejde o začátek, z něhož se postupuje dál, ale o tvůrčí vrchol. „Kresba je zcela autentická, je to velice rychlý záznam myšlenky, zkratka, která přitáhne pozornost. Pokud je její obsah zajímavý.“
Práv
ě pocit, že se z výtvarných škol vytrácí řemeslo, že studenti neumějí ani pořádně namalovat figuru, ho krátce po revoluci přivedl zpět do školy. Strávil sedmnáct krásných let na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jako docent, profesor a chvíli i jako rektor. Po kritice hospodaření školy a neshodách s akademickým senátem ho však prezident Václav Klaus odvolal. Následovaly zdravotní problémy a srdeční kolaps. V rukou primáře Tomáše Urbana se znovu narodil.
V současné době učí profesor Jirků na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a doktorandská studia na Akademii umení v Banské Bystrici. A jeho láska ke kresbě ho inspirovala k pořádání už dvanáctiletého projektu Figurama. Jde každoročně o čtyři společné mezinárodní výstavy (doplněné obsáhlým katalogem) a setkávání studentů výtvarných škol. Začínalo se ve Znojmě a přidaly se Brno, Vídeň, Mainz, Bratislava, Plzeň, Ostrava, Praha, Katovice, Valencie, Poznaň, Toronto…
Svítí, provokují, hladí
To je řeč o barvách, jimiž Boris odvážně kouzlí příběhy na svých obrazech. „Barvy září, svítí, provokují, těší a hladí, vtahují nás do akčního děje, pokud jsou náměty figurativní, nebo tak přesvědčivě navozují atmosféru jižních krajin, že máme chuť sbalit kufry a vydat se na cestu za sluncem, modrou vodou a blankytným nebem, zatoužíme po úzkých uličkách, romantice i skleničce rudého vína, zelené olivě a pečené rybě…“ takhle promlouval pan doktor Žižkovský při vernisáži v pražské vile Villa.
Vřele s ním souhlasím a připomínám si Borisovy nezaměnitelné scenérie z Brazílie, jihu Francie nebo Andalusie v knížce Obrázky z cest. Věnoval mi ji Mirek Lipina z Galerie La Femme, který tyto cesty pro partu výtvarníků organizuje. Boris to zkrátka má v porovnání s Paulem Gauguinem přece jen jednodušší. A to nejen pokud jde o organizaci cest. Paul si liboval ve velkých plátnech, přitom byl malého vzrůstu. Boris má stejnou „slabost“, ale dobrých 196 centimetrů…
Více informací o Galerii La Femme najdete na www.glf.cz.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv autorky
