Sektor bez pachutě

Datum: 13.08.2008

Co si představíme pod slovem sektorový nábytek? Nejspíše se nám vybaví nabídka unifikované sestavy skříněk a skříní, nabízených v 70. a 80. letech pod označením sektor. Název se tak vžil, že jej používáme dodnes, i když bychom jej měli nahradit obecným označením skladebný nábytek. S novým označením by měl jít ruku v ruce také nový přístup. Skladebný nábytek, třebaže byl tak charakteristickým prvkem vybavení většiny tehdejších domácností, dnes právem prožívá velký comeback.

Sektor s příchutí historie

Pokud se vysloví název „sektorový nábytek“, pak se ve většině z nás vzedme vlna odporu a to v souvislosti se stále živou pamětí odkazující do doby 80. let, respektive k nabídce institucí tipu Dům bytové kultury a tak podobně. Normalizační nábytek odpovídal svou cenou možnostem lidí a dokresloval atmosféru vládnoucího vkusu unifikace a megasériové výroby. Málokdo si však uvědomuje, že samotná myšlenka sektorového nábytku pochází z více než svobodných hlav progresivních architektů 20. a 30. let minulého století, jejichž práce a návrhy jsou dnes pýchou galerií užitého umění. Jinými slovy, možnost řešit interiéry pomocí variabilního stavebnicového nábytku nemá nic společného s produkcí zmiňovaného Domu bytové kultury a sektorový nábytek je ideálním řešením malometrážních bytů a místností, čímž v podstatě mluvíme hlavně o bytech v panelových domech.

Skladebný nábytek prožívá renesanci

Země, které neprošly podobnou historickou zkušeností jako Česká Republika, nemají tak apriorní odpor vůči sektorovému nábytku a respektují jej jako v prvé řadě ekonomickou variantu řešení interiéru. Ekonomickou variantou se v tomto případě míní jeho prostorová ne – náročnost, respektive jeho schopnost vyhovět potřebám v podstatě jakkoliv řešené dispozice interiéru. Motivem vzniku sektorového nábytku byla následně úspěšná snaha nabídnout maximální možný komfort širokým, a tedy i méně majetným vrstvám obyvatelstva bez toho, aniž by se přitom jakkoliv slevilo z vysokých estetických požadavků v součinnosti s funkcí. Některým čtenářů se jistě v tuto chvíli vybaví pojmy jako Bauhas, tedy původně výmarská škola architektury a designu, nebo jména jako Le Corbusier atp. Nikomu tenkrát nešlo o to, zastavět interiér nevkusnými „pokojovými stěnami“, ale maximálně využít relativně minimální prostor, který obytné buňky a byty nabízely. První panelové, či přesněji tzv. kolektivní domy, jsou vynálezem meziválečného období 20 století a některé z nich jsou dodnes učebnicovým příkladem, jak je na několika metrech čtverečních možno nabídnout komfortní a funkční bydlení s důrazem na neustále větší a aktuálnější potřebu soukromí a relaxace z náročné práce. Jakoby tenkrát architekti tušili, že za tři čtvrtě století bude i středostavovský člověk potřebovat stejně efektivně vyřešit svůj životní prostor a to pokud možno levně, rychle a s možností snadné demontáže pro případ náhlého přestěhování se za novou pracovní příležitostí. Již tenkrát bylo zřejmé, že takový nábytek musí dobře vypadat, hodně toho vydržel a současně je nutné, aby nabízel možnost rozšiřování, nastavování a přestavby, např. v součinnosti s narozením dítěte, rozšiřováním knihovny atp. Jinými slovy, vzhledem k trendům dnešní společnosti se dá hovořit o ideální době pro renesanci sektorového nábytku.

Řešení podle přání

Termín „sektorový“ nábytek se často zaměňuje za „stavebnicový“, což jistě lépe odpovídá a popisuje jeho funkci. Celá moderní myšlenka a koncepce vzniku stavebnicového nábytku spočívá v možnosti použití jednoho samostatného dílu stavebnice a v souladu s požadavky rodiny či jednoduše uživatele jej pak rozšiřovat o další díly stejného designu a materiálového provedení. Stavebnice by měla poskytovat maximální množství kombinací sestavení. Pokud se dá hovořit o možnosti objektivně hodnotit sektorový nábytek, pak to, co zvyšuje jeho kvalitu v očích odborné veřejnosti, je konstrukční provedení, které by mělo v ideálním případě poskytovat možnost velmi jednoduchého a zároveň pevného spojení jednotlivých dílů. Není li samotné spojení vidět, šroub, matice či spony jsou tedy nějakým způsobem skryty, dá se hovořit o dalším „plus“ pro takový konkrétní kus sektorového nábytku, potažmo pro jeho tvůrce, návrháře a designéra. Z těchto několika teoretických vět v podstatě jednoznačně vyplývá pár důležitých pravidel, které by měl zájemce o nové interiérové vybavení vnímat jako vodítko při vybírání sektorového nábytku.

Výběr správné „stavebnice“ – rozměr

Jedná li se o klasickou stavebnici, tedy o nábytek, který je atraktivní poskytováním možnosti vystavění v podstatě libovolné sestavy, je potřeba při výběru rozměru vycházet z velikosti největšího či základního stavebního dílu. Zejména v případě, kdy se pro sektorový nábytek zájemce rozhoduje ve snaze maximálně využít prostor v bytě, měl by si dobře prohlédnout způsob napojování jednotlivých dílů. V opačném případě, kdy se rozměr budoucí sestav „odhadne“ pouhým násobením velikosti jednoho dílu, může dojít k chybě dané například tím, že se opomenou přičítat tloušťky sousedních stran. Veškerá rizika lze jen těžko vyjmenovat a jejich popis by byl příliš obsáhlý. Proto se omezíme jen na doporučení sestavit si budoucí stěnu přímo na prodejním místě a není li to možné, pal si alespoň důkladně prostudovat výkresovou dokumentaci, tedy návod k montáži, ze kterého by tyto skutečnosti měly jednoznačně vyplývat.

Výběr správné „stavebnice“ – spojení jednotlivých dílů

Dalším úskalím je vedle rozměru samotné technické provedení spojení jednotlivých dílů. Je potřeba si uvědomit, že nábytek neponese jen sám sebe, ale bude odolávat vysokému zatížení, např. knih atp. Nejčastěji bývají jednotlivé díly spojovány spojením bočních dílů konstrukce, tedy např. levého dílů s pravým (spojování spodního dílu se svrchním a naopak není tak problematické, protože v tomto směru drží nábytek svou vlastní vahou). Vzhledem k tomu, že sektorový nábytek bývá často vnímán jako ekonomická varianta, tedy ekonomická ve smyslu pořizovací ceny, reagují výrobci na poptávku trhu používáním levných materiálů. Klasikou je lisovaný odpad nejakostního dřeva potažený laminátovou dýhou. Jsou li takto vyrobené díly spojeny obyčejnými šrouby nebo dokonce vruty, které se zařezávají do materiálu, pak je nebezpečí „vyžvýkání“ spojení velmi akutní. Abychom se nepouštěli do přílišných technických podrobností, stačí tedy výrazně doporučit důkladné prozkoumání a hlavně předvedení techniky spojení ještě dřív, něž si zákazník nechá nábytek úhledně zabalit.

Série

Pokud se zájemce rozhodne pro sektorový stavebnicový nábytek, měl si být jistým, že se alespoň po dobu pěti let budou vyrábět další doplňující díly v provedení a barvě, kterou si nyní zamýšlí zakoupit. Pět let zmiňujeme jako nejkratší dobu z těch, po jejichž uplynutí dochází k výměně nábytku. Pravdou ale zůstává, že našinec si těžko zvyká na standardy okolního „západního“ světa a zejména starší generace obměňují nábytek v průměru za 18 let. Po tuto domu se díly vybrané stavebnici již dávno vyrábět nebudou, pokud tedy bude jejich výrobce vůbec existovat. Z toho vyplývá další jednoduché pravidlo. Není vhodné vybírat nábytek, jehož série tzv. dojíždí a nebo který je na trhu příliš dlouho a hrozí jeho stažení. Ideální je naopak série, která zahrnuje větší množství zařizovacích předmětů, tedy např. knihovny, společně s vestavěnými skříněmi, policovými systémy atd. Zrušení takové kolekce je pro výrobce neekonomické a bude mít tedy tendenci její nabídku spíše rozšiřovat a zkvalitňovat.

V kterých částech bytu nachází skladebný nábytek uplatnění? „Vhodný je prakticky všude. Nejčastěji jej nacházíme v interiéru, kde můžeme využít jeho největších předností. Mám na mysli především variabilitu. Bylo by určitě škoda z prvků skladebného nábytku vyskládat klasickou pokojovou stěnu – i když i to je pochopitelně možné. Přednost by měly dostat nápaditě řešené sestavy, kde můžeme plně využít právě modulové různosti. Měly by být převážně nízké, kde zpravidla využíváme pouze modulů spodních skříněk. Horní skříňky je vhodné volit závěsné, bez přímého napojení na spodní díly. Využít můžeme i nejrůznější policové prvky, pak ale musíme věnovat pozornost výběru předmětů, které zde uložíme, aby se z polic nestala nevzhledná změť různorodých prvků.
Moderní jsou skříňky s výplní z pískovaného skla, kdy sestava nepůsobí tak masivně. Atraktivní je také kombinace dřeva z barevnými čelními výplněmi. Toto řešení však již poněkud omezuje další barevné kombinace v interiéru.
Některé díly skladebného nábytku je možné využít i jednotlivě, pozor však, aby byly i boční stěny pohledově zpracovány.
Speciální typy skladebného nábytku navrhují výrobci do předsíní a koupelen, kde vycházejí ze specifických požadavků prostředí a prostoru. Univerzální bývá skladebný nábytek navrhovaný do dětských pokojů. Samostatnou kapitolu pak tvoří nábytek kuchyňský. Také on převážně vychází z řady modulových prvků, kterou ale výrobce často kombinuje s nabídkou doplnění atypickými prvky,“ říká ing. arch. Jiří Marek.

Důležité při výběru

Vyvarujme se nákupu zlevněných sérií stavebnicového nábytku, u nichž již končí sériové výroba. Přednost by měly dostat ty, u nichž výrobce garantuje výrobu alespoň po dobu pěti let, kdy bude vyrábět doplňující díly v provedení a barvě, kterou si nyní zamýšlíme zakoupit.
Hlavní předností skladebního nábytku je účelnost. Pro vzhled je charakteristická jednoduchost, která by však neměla být v rozporu s kvalitním zpracováním a elegantností.
Stavebnice by měla poskytovat maximální množství kombinací sestavení. Důležité je konstrukční provedení pro jednoduché a zároveň pevné spojení jednotlivých dílů.
Při výběru rozměru vycházejme z velikosti největšího či základního stavebního dílu. Při hledání vhodné sestavy využijme nabídky počítačové vizualizace nebo nákresu.
Skladebný nábytek je u některých výrobců považován za „spotřební zboží“. Zajímejme se tedy, z jakého materiálu je vyroben a zda technika spojů vylučuje pozdější rozjíždění a vyklání.
Nezbytný je podrobný návod k sestavení v českém jazyce a veškerý potřebný spojovací materiál.