tisk ]Vladimír Šavel, jr. - Od šerosvitu ke světlu
Nostalgickou šeď prvního prosincového dne proťalo několik slunečních paprsků, které ještě více podtrhly harmonii základních barev obrazu – červené a zelené. Melancholií podzimu ovšem neznějí jen zátiší s trsy jeřabin.
Malířem po otci
Vladimír Šavel junior pochází z umělecké rodiny. Jemu i jeho bratru Iljovi byl společným učitelem jejich otec, malíř a grafik Vladimír Šavel. Oba adepty malířství zasvětil do základů moderní malby vycházející z kombinace fauvismu a pozdního kubismu. Prostřednictvím otce vstoupili do dvou základních 
tematických oblastí – do severočeské důlní a průmyslové krajiny a do malby zátiší.
Vliv učitelů
„V době studií jsem prošel řadou učilišť, kde jsem potkal pedagogické osobnosti nejrůznějšího oborového i uměleckého zaměření. Mým učitelem byl například Miroslav Prošek, malíř vytříbené lyrické imaginace, ale také Zdeněk Sýkora, představitel chladné geometrické abstrakce. Jejich působení, jejich podněty ovšem příliš neovlivnily můj umělecký vývoj, ale výrazně mi pomohly jako budoucímu pedagogu výtvarné výchovy,“ poznamenává malíř.
Vztahy pl
och, objemů a tvarů
S odstupem doby se zdá, že kromě toho, co si mladý Vladimír Šavel odnesl z domova, byla pro něj rozhodující jednak doba posledních dvou let studií na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde studoval obor monumentální malby v architektuře, a jednak vzápětí následující časový úsek. Při řešení školních úloh tvorby pro architekturu se zpevnil Šavlův smysl pro dekorativní aspekty výtvarného projevu. Některá zátiší prozrazují obdiv k obrazům anglického malíře Bena Nicholsona, ve kterých autor řešil formou geometrické lineární konstrukce vztahy ploch, objemů a tvarů v neprostorových strukturách. Ovšem už tehdy tu byla přítomna pro Šavla tak typická tmavá barevnost.
Umělecké dozrávání
„Jako malíř dozrál Vladimír Šavel v letech 1976–1977, kdy namaloval cyklus nevelkých, ale malířsky nečekaně dramatických obrazů inspirovaných motivy starých Teplic. Zde Šavel dospěl mezního bodu expresivity výrazu, ve které malba syntetickými laky nabyla svého plného opodstatnění. Sotva by jiným postupem pohotově dosáhl hloubky redukované barevnosti sametových hnědí, asfaltů a zlatavých okrů…,“ napsal v jedné své studii historik umění Jan Škvára.
Druhou dominantou Šavlovy tvorby je malba zátiší. Jejich specifická morfologie je dána jednak zobrazovacím principem kubistické vícepohledovosti, ale zejména výběrem věcí, ze kterých jsou sestavena, tedy z předmětů, které jsou už estetické svým původem, ušlechtilým materiálem a dokonalým řemeslným zpracováním. V kombinaci s přírodním elementem – květinami, tu vzniká pocit výjimečnosti umocněné jemnými koloristickými nuancemi.
„Já nevím, já jsem krajinář“
Vladimír Šavel o své tvorbě mluví nerad, nerad něco vysvětluje. Hovoří-li, pak jako by chtěl všechno zlehčit. Třeba svým proslulým výrokem: „Já nevím, já jsem krajinář“. Někdy velmi seriózně, s vrozenou diplomacií, sdělí a objasní některá fakta. Avšak vy z rozhovoru s ním brzy pochopíte, že jste sice tím člověkem, který klade otázky, ale zároveň jste to opět vy, kdo na ně musí nalézt odpovědi.
Touha po světle
Za umělce totiž promlouvá dílo. Ono oslovuje diváka, ono ho může pozitivně vyladit, nebo ho vydráždit ke kategorickému odmítnutí. Ono ho může ponechat zcela chladným. I tvorba Vladimíra Šavla nás oslovuje a provokuje. N
alézáme v ní jisté uspokojení našich tužeb a potřeb. Tou největší je touha po světle. Proto se znovu a znovu necháváme oslňovat průniky světla skleněnými nádobami a krystalickými nerosty. „Lesklé laky maleb nebo blýskavá skla adjustovaných grafik, zářivá čistota barev i prudké světelné kontrasty téměř každého, byť miniaturního výtvarného díla účinek světla umocňují. Autor využívá barokních principů: imaginární světlo, jas, zřetelnost vnáší pouze do míst, kam má být upřeno oko diváka. Tma je protikladem světla, je nutná pro jeho vnímání, je prospěšná při budování hloubky v plošných dílech. Temné a rozplývavé v umělcových obrazech vytváří prostor pro tajemné i pro uplatnění divákovy fantazie,“ poznamenala na okraj Šavlova díla Mgr. Anna Čápová.
Čistota v přetechnizovaném světě
Základním rysem tvorby Vladimíra Šavla juniora je výrazné sdělení a výpověď o pozorovaném; chtělo by se říci, že s ním objevujeme v jeho krajinách, zátiších, v širokých kompozicích Teplic a dalších severočeských měst, ale i v grafice, v seriálech květin, motýlů a ex libris něco čistého, co nám v přetechnizovaném a uspěchaném světě uniká. Před jeho pracemi si uvědomíme, že duchovní čistota tohoto světa na tom nemusí být tak špatně, jak se někd
y, pod dojmy reality, domníváme.
Výtvarníkovy plány
A co má výtvarník v plánu? „Stále pracuji na nových ex libris, se kterými jsem dosáhl významných mezinárodních úspěchů. Spolu s fotografem Lukášem Círusem jsme připravili výstavy Krajiny a květiny. První proběhla v Litoměřicích, druhá v Prachaticích. Začátkem listopadu jsem připravoval v prostorách pedagogické fakulty UJEP výstavu k mým pětašedesátinám. Ve Zbraslavi jsem se podílel na kolektivní výstavě členů katedry výchov uměním naší fakulty. A právě připravuji další výstavu v Bratislavě. Práce je dost, 
takže nemám čas zahálet,“ poznamenává malíř.
Neotřelost ženské krásy
PhDr. Radka Růžičková, PhD. v jedné studii, mimo jiné, napsala: „V období posledních let tvorby umělec koketuje s polohou děl Yves Kleina. Zatímco Klein dotvářel otisky svých modelek pouze do tvarových podob, Vladimír Šavel propůjčuje svým Madonám reálnou podobu, ať už formou propracování vizáže v obličeji či detailů na torzu těla. Autor skrze tato díla vede dialog s okolním světem, poukazuje na jemnost a neotřelost ženské krásy v každé době. Kombinace rozmanitých technik (otisků, frotáží, kresby, malby, stříkání) a jejich citlivé výtvarné provedení svědčí o umělcově letité profesionální tvůrčí činnosti, které si nesmírně vážím a těším se na další nový a nepředvídatelný posun v jeho hluboce senzitivní tvorbě."
Kultivace prostředků malby
V jeho poslední tvorbě se projevuje jeho sklon k hořké lyričnosti a dramatičnosti s lehce erotickým, ale i sarkastickým akcentem. Stálá je však přítomnost racionálních prvků i těch nejemocionálnějších stavech, zážitcích a fantazii. Více se orientuje do svého nitra a jeho tvorba se posunuje od reality přes inspirativní zážitek a pocit do výtvarného řádu s nedílnou mírou stylizace.
A jak napsal historik umění Mgr. Jan Škvára, umělecký vývoj Vladimíra Šavla se neodehrává cestou náhlých zvratů, ale neustálou kultivací rafinovaných prostředků malby, ale také objevováním nových významových spojení. Spíše než o vývoj tu běží o zrání. Melancholií podzimu neznějí jen zátiší s rudými plody jeřabin… Ty ovšem Vladimír Šavel maluje nejraději.
Text: Jan Chára
Foto: archiv autora
Doc. Mgr. Vladimír Šavel, junior – malíř, grafik a pedagog
Narozen 8. listopadu 1949 v Ervěnicích. Vystudoval obor monumentální malby na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (1969). Dále studoval na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty v Ústí nad Labem (1973), na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na katedře dějin a teorie výtvarného umění filozofické fakulty UK tamtéž.
V roce 1989 habilitoval v oboru malířství na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Je docentem katedry výchov uměním na pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a přednáší na katedře primárního vzdělávání pedagogické fakulty Technické u
niverzity v Liberci.
Patří k výtvarným umělcům se širokými zájmy. Jeho výtvarný princip je schopen do sebe vstřebat podněty časově a stylově od sebe značně vzdálené. Známá jsou jeho květinová zátiší, městské veduty, litografická ex libris. Kontrastem tónů a polotónů zvýrazňuje úlohu světla. Vystihuje výraz prostřednictvím čar, ploch, světla, stínů, otisků, tisků, frotáží. Je to výpověď člověka o světě, ve kterém žije a který ho obklopuje. Uspořádal přes 90 samostatných výstav a zúčastnil se více jak 280 kolektivních přehlídek. Je zastoupen ve veřejných a soukromých sbírkách doma a ve světě.
