Otakáro Maria Schmidt - šťastný panelákový Otakáro

Datum: 7.9.2010
obrázek
„Panelák – to bylo moje dětství, mládí a teď to je můj střední věk. A je zajímavé, že i když nyní často měním Prahu, v níž bydlím, za Brno, kde točím pořad Po hladině, přebývám tam opět v paneláku,“ konstatuje Otakáro Maria Schmidt. Ten jeho pražský je kousíček od zeleného Prokopského údolí. Stačí prý mít trochu fantazie, naklonit se ze zasklené balkonové lodžie a hned ho vidíte v celé kráse.

„Protože mám zaměstnání, ve kterém se musím hodně odkrývat veřejnosti, potřebuji být někde inkognito. Sídliště a paneláky mi vyhovují, jelikož mají svou anonymitu. Lidé se sotva znají, takže být tady je pro mne odpočinkem,“ pochvaluje si známý režisér. Že tím odpočinkem ale rozhodně nemyslí na nicnedělání, je na první pohled patrné i z příjemně zabydleného třípokojového bytu, kde vymýšlí se svojí spolutvůrkyní Janou Studničkovou mnohé nápady do svých filmů. V pracovně totiž najdete skoro všechno, co oba ke svým profesím potřebují. Vedle počítačové techniky třeba i velkou knihovnu s více jak pěti tisíci svazky knižních titulů.

Všechno, co inspiruje

„Knihy jsou pro mě důležitou inspirací. Mám je perfektně rozdělené, vím, kam sáhnout, když cokoli potřebuji,“ usmívá se Otakáro. Právě v knihovně má své místo i malá starožitná soška světce, o němž režisér natočil celovečerní dokumentární film s názvem Největší Čech na světě – Jan Nepomucký. Televizní diváci ho viděli na ČT 2, potom byl ke shlédnutí na DVD a ve vybraných kinech. „Každý ví, že sv. Václav je patronem českého národa, ale to, že sv. Jan Nepomuk je patronem Zemí koruny české a všude ve světě, (třeba v Mexiku jsou po něm pojmenovaná města), je velmi uznávaný, neví skoro nikdo,“ dodává. Masarykovská doba jej vymítila ze sousoší na Václavském náměstí. Bohužel. Modernímu vybavení pracovny nepřekáží ani klavír. Stejně jako soška i ten je vzácný. Hrávaly na něj prý Otakárovy pratety, profesorky hudby, z nichž Markéta Schmidtová byla na konzervatoři dobrá přítelkyně Josefa Suka.

Sympatický pelmel

„V celém bytě je vlastně míchanice věcí z různých bytů, které jsem zdědil po babičkách, dědečcích, mámě i tátovi. Strašně moc věcí se muselo vyhodit nebo prodat a to, co jsem si nechal, je průřezem slohů 20. století. Nebo i dřívějších, protože já pocházím ze středověkého šlechtického rodu Nowothů (jehož počátky sahají až do poloviny 14. století). Jsem ale spokojený, protože tu mám všechny věci, které potřebuji a které jsem opravdu chtěl,“ konstatuje Otakáro Schmidt. Kromě staršího sektorového nábytku jsou u něho doma vedle sebe jak unikátní starožitné kousky, tak i soudobý design a moderní audiovizuální technika. Přesně takhle se všechno kombinuje hlavně v obývacím pokoji, k jehož dominantám nesporně patří krásný starý skleník (cinkósn) se dvěma starodávnými globusy, stejně jako celostěnná zrcadlová trojdílná skříň z Ikea. Jak dodává Otakáro: „Opticky zvětšuje prostor, který je v panelákových bytech menší.“

Tajemství odrazů

„Odrazy zrcadel a skel, to je vlastně taková filmová věc, kterou mám rád i doma,“ pokračuje režisér. „Jsou to metafory, které člověka obklopují, něco mu evokují a inspirují ho.

Když se k tomu večer rozsvítí lampičky po všech babičkách a zapálí svíčky, tak nevím vůbec nic o tom, že jsem v paneláku.“ Také v kuchyni najdete neobvyklou kombinaci docela obyčejné linky s neobyčejným, aneb starožitným kulatým stolem. „Všechno okolo jsme dali pryč, abychom u něho měli prostor sami pro sebe. Dát si společnou snídani, pít kávu a přitom si povídat, to pokládám – co se vztahů týká – za jeden z nejdůležitějších momentů vůbec. A stejné to je i s večerním povídáním na zasklené lodžii. Kamarád tam teď dělá parapet, který se bude používat jako stůl,“ dodává.

Útěky do jiné reality

Kuchyň má ještě jednu nespornou zajímavost v podobě dvou nástěnek z IKEA. „Jsou plné pohlednic, na které se rád dívám. Dřív – protože v současnosti už nemám vůbec čas – jsem jimi slavil i všechny křesťanské svátky. Dnes jsou vlastně takovou melanží vzpomínek a zamyšlení. Nesmírně mě inspirují, protože to jsou okna do jiné reality, jiného časoprostoru…“

Tím, že Otakáro Schmidt liturgický rok v poslední době opravdu praktikuje, chodí pravidelně do kostela a účastní se všech svátostí, nelpí prý už tak na tom, aby třeba na vánoční svátky bylo v jeho bytě opravdu všechno to, co bývalo dřív. Například spousta betlémů, které pokaždé už dlouho před svátky sám vyndával a sestavoval prý až s dětinskou radostí. I tímto způsobem se dal z obyčejného „třípokojáku v paneláku“ vytvořit byt se zcela osobitým kouzlem a navíc přesně podle momentálních pocitů a přání jeho majitelů.

Text: Eva Šuhájková

Foto: Ota Pajer

Nebojte se paneláku

Otakáro Maria Schmidt tvrdí: „Nebojte se paneláku. Já bych se spíš bál rodinného domku, hlavně kvůli tomu, že by mi bral čas. Vyhovovalo by mi, kdybych měl zahrádku, protože přes ni člověk vlastně zušlechťuje sám sebe. Zahrádka je jakoby hmotným obrazem nebe, hlubinného nevědomí. Obhospodařovat si saláty, ředkvičky, kytičky, trávníky – to by mi vyhovovalo. Ale při mém pracovním vytížení, kdy nemám skoro ani jedinou neděli volnou a pokud jedu na dovolenou, tak je to v poslední době kvůli natáčení jen po Evropě a pracovně, bych na ni a na opravy baráku vůbec neměl čas. V paneláku se dá klidně žít, relaxovat a v době počítačů i bez problému pracovat. A ta zahrádka v něm může být také, i když třeba jen zimní, jako ji mám já – na prosklené lodžii. Když si tam sednu a dívám se do dálky, nadechnu se a vlastně si létám v oblacích.“

Elišká má ráda divočinu

Fantaskní příběh scenáristy a režiséra Otakára Schmidta má své počátky v roce 1995, kdy pod titulem Sofie a Marčélo vznikla první verze scénáře celovečerního filmu, který se realizoval pod názvem Eliška má ráda divočinu. V roce 1997 vydalo nakladatelství Votobia text této komedie také knižně.

 

Děj filmu lze jen velmi těžko v konvenčním smyslu slova převyprávět. Jde o svébytný pohled do světa, kde se prolíná fantazie s realitou, skutečnost a sen. Na jednom předměstí s rozmarnou plovárnou je očekáván příjezd režiséra Motýlka. Postupně se seznamujeme s velmi bizarní skladbou zdejších obyvatel – hrdinů filmu – cukrářkou Eliškou a plavčíkem Marčélem – Marčélovým synem – barmanem Micanem, svůdnou servírkou Hedvikou, cukrářským mistrem Buchtičkou, doktorem Patočkou s asistentem apokojskou Renatou. Jejich příhody a příběh vzájemně skládají svět, který je hrou i skutečností zároveň. A je to příběh, který má pochopitelně svá tajemství, která postupně vyplouvají na povrch, stejně jako fantaskní hra – kdo je kdo v tomhle filmu.

„Má-li každý z nás svůj pohled na věci kolem a tento pohled se každou chvíli mění, pak jeden jako druhý si vytváříme své vlastní reality. Otakáro má zvláštní schopnost si ty své reality systémem volných asociací kultivovat do vskutku originálních podob... Film samozřejmě nabízí pro Otakárovy barevné vize mnohem širší pole působnosti. Líbí se mi jeho věrnost vlastním představám o způsobu vyprávění, o možnostech proměn normálnosti v abnormálnost či rozkrývání podvědomím skrývaných soukromých tužeb ve veřejnou hostinu smyslnosti.

Jeho poetika, jakkoliv nám nemusí plně konvenovat, je bezesporu originální. V „Elišce“ se mu povedlo ji proměnit v něco, co jsme na plátnech našich kin dlouho neviděli,“ říká scenárista Jan Stehlík v předmluvě ke knižnímu vydání filmové povídky, a pravděpodobně nejvýstižněji charakterizoval, co lze od filmového díla očekávat.

 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne