Jiří Mocek - Proč hledat důvod?

Datum: 25.11.2019
obrázek
Jako motto pro svou zatím poslední monografii zvolil Jiří Mocek úryvek z dopisu královny Viktorie její vnučce. „Hledat důvod všeho je velice nebezpečné a vede to jedině k nespokojenosti a zklamání…“ Umělec vnímá hloubku a pravdivost těchto slov zejména v novém miléniu, kdy se jeho tvorba posunula od lyrického realismu víc k imaginaci.

V citlivých duších, jako je ta Mockova, zanechává většina prožitků stopy. A tak i když se zabydlel v jiné tematické rovině, vůně rodičovského bytu v přízemí vinohradského činžáku i staroměstské dlažby a domy, na nichž zahlodal zub času, v podhoubí jeho tvorby zůstaly.

Na vlastní riziko

Maminka si záhy všimla Jiřího touhy malovat a podporovala ho. Přihlásila syna do výtvarného kroužku v Raisově škole u Vrchlického sadů. „Chodíval tam akademický malíř Jaroslav Š. Maleček a vybíral si žáky, které pak připravoval na uměleckoprůmyslovou školu. V jeho ateliéru v Kolkovně na Starém Městě jsem strávil krásný rok. Tam jsem dostal základy,“ vzpomíná náš host.

Na Střední škole bytové tvorby (dnes SUPŠ) na Žižkově se Jiří dostal do oddělení scénické techniky. Nebyl tím zaměřením nadšen a na umístěnku do divadla v Hradci Králové ani nenastoupil. Začal pracovat jako stavěč kulis ve Vinohradském divadle a pilně se připravoval na přijímací zkoušky na AVU. Nebyl přijat a úspěšný nebyl ani jeho druhý pokus po vojně v roce 1966. Bez této pečeti však hledal dál – na vlastní riziko – svou cestu výtvarným světem.

Objevování výtvarných technik

Nechal se zaměstnat ve skladu dekorací Národního divadla a v každé volné chvíli kreslil. K práci uhlem a perem přidal pastel, akvarel a linoryt a začal objevovat krásu malby olejem.

Jeho obrázky se objevily na menších výstavách v Praze, Brně a Písku a našly si cestu do novin a časopisů (Lidová demokracie, Tvorba, Mladá fronta, Naše rodina). Oženil se a živit rodinu nebylo jednoduché, proto vítal také lukrativnější nabídky na ilustrování knížek. Ozdobil jich svými kresbami téměř dvacet. Moc rád si prý pohrál s obrázky pro Kiplingovy Povídky jen tak (1977) a pro básnickou sbírku Jany Štroblové Fatamorgány (1991) a další.

Lyrický realismus?

Ve snaze pojmenovat umělecký styl Jiřího Mocka oscilují kritikové mezi označením lyrický, poetický, magický či imaginativní realismus a také fotorealismus. Se všemi lze souhlasit. A s posledně uvedeným výrazem dokonce dvojnásob.

Malíř totiž desítky hodin zachycuje, propracovává vybrané detaily, takže některá jeho díla mohou připomínat fotografii. Navíc ztvárňuje, kombinuje ve své kompozici okamžiky, barevné nálady nebo i portréty lidí, které zachytí při svých toulkách po okolí i na zahraničních cestách. Romantické imaginativní pozadí a detailně zpracované scenérie a objekty působí skutečně úchvatně.

Malíř o sobě tvrdí, že je vlk samotář. Dlužno říci, že při způsobu jeho tvorby to ani jinak nejde. Přesto není osamělý a dívčí těla, jimiž často oživuje chladnou siluetu měst anebo strohost labyrintů svědčí o tom, že není asketa. Za přáteli však vyjde raději ven z nostalgického přítmí svého ateliéru pár kroků od vltavského nábřeží. Mnoho let měl v pronájmu prostor v protilehlé části domu s výhledem na Pražský hrad (bývalý ateliér Zdeňka Sklenáře). Ale podkroví plné slunce jeho náladám nesvědčilo…

Inspirace i poselství

O zážitcích a pocitech, které si Jiří přináší na kartě svého fotoaparátu z toulek, jsme už hovořili. Další vrstvu inspirace čerpá v knížkách a v hudbě. „Můj otec byl velký čtenář a já jsem jeho lásku k literatuře zdědil. Mám rád názory a myšlenky chytrých lidí, literaturu faktu a neprvoplánový humor. Někdy získám tip od přátel, jindy objevím knihu, která mě osloví, náhodou, na stojanu knihkupectví. Mými milovanými autory jsou Franz Kafka, Sándor Marai – vynikající maďarský spisovatel, a také Angličané Julian Barnes, Michel Houellebecq“, prozrazuje Jiří. A stejně romanticky zádumčiví jsou i skladatelé, které má rád: Mahler, Brukner, Rejcha. Mnohé z nich také nakreslil v sugestivních černobílých kreacích.

V Mockově tvorbě lze vystopovat vlivy, které na něj v určitém období působily. Byla to série Kolemjdoucí s úžasnými vrásčitými tvářemi starců, pak období lemované „portréty“ cest, louží, kolejí a schodů, scén a siluet domů. Od nich vzlétl malířův pohled k obloze, na níž se časem začala objevovat „zjevení“ fantaskních geometrických tvarů. Odtamtud proudí bezpochyby i další vlna inspirace.

Labyrinty duše

„Všichni se pohybujeme v nějakém labyrintu. Najednou se ocitneme ve slepé uličce, ale pak nás život zase někam navede. Kontrast možného a nemožného, optické klamy, reál a pak kousek něčeho, co s tím nehraje…,“ hovoří malíř o své současné tvorbě, tématech, radostech. Ty jsou vždy zcela propojeny. Tak to cítí, a právě proto našel blízkou osobnost v Sándorovi Máraim. Citujme z jeho Deníku I.: „Pracuji snad podle nějakého uvědomělého plánu? Neřekl bych. Pracuji, jak žiji. A to mě utěšuje. Neexistuje jednak můj život a jednak moje práce. Obojí je jedno a totéž, jedno je organickou složkou druhého. Já se nemohu od své práce ´uchýlit´ do jiného řemesla nebo na odpočinek, mohu se před ní uchýlit jedině do hrobu. Už proto v ní musím pokračovat a vložit do ní pokud možno veškerou svou sílu a pozornost a, pokud možno, mířit vysoko, ale činit tak lehkým a přirozeným pohybem. Na ničem jiném nezáleží.“

Pochopení smyslu bytí

Na lehce se vznášející Mockovy Labyrinty, které ovšem ne vždy nabízejí východiska, i na další obrazy z posledních let se můžete těšit v příštím roce, kdy plánuje výstavu v krásné výstavní síni Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie Heyrovského v Praze 8-Ládví. K této jubilejní prezentaci přizval Ivana Krále, jehož zádumčivé pohledy na Prahu a šumavská zákoutí budou s Mockovou tvorbou velmi dobře ladit.

S umělcem se rozloučíme výstižnými slovy historika umění Vlastimila Tětivy. Dobře navazují na myšlenku zmíněnou úvodem: „Jiří Mocek nemá velikášské ambice všechny potenciální diváky ´dostrkat k jedinému výkladu a vnímání svých obrazů´. Jsem si však jistý jednou věcí. Že chce skrze cestu pokorného vnímání svých obrazů a kreseb každému z nás ukázat ztišenou cestu k pochopení řádu a smyslu našeho vlastního bytí.“

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv Jiřího Mocka



Jiří Mocek

Narodil se 16. prosince 1945 v Praze. V letech 1960-1964 studoval Střední školu bytové tvorby na Žižkově. Po krátkých pracovních pobytech ve dvou pražských divadlech a vojenské službě nastoupil jako kreslič map do kartografického ústavu ČSAV. Zároveň spolupracoval jako ilstrátor s novinami a časopisy. V roce 1976 odešel definitivně „na volnou nohu“. Začíná vystavovat v Čechách a přes Arcentrum také v Německu. Zatím uspořádal na 50 samostatných výstav a zúčastnil se téměř 100 výstav společných. Připomeňme výstavy v Norimberku, Bad Godesbergu a v Chicagu. Pravidelně spolupracuje s Galerii La Femme v Bílkově ulici, s níž se vydal na cestu do Brazílie a Německa. Sám navštívil Řecko, Kypr, Krétu, Španělsko, Kanadu a USA. Mockovy obrazy jsou v mnoha českých a německých galeriích a v soukromých sbírkách po celém světě. Starší syn Mikuláš je keramik, druhorozený Jiří se věnuje grafickému designu, hlavně písmu.

 

 

Hledání v obsahu

Počasí

Soutěž

Napište nám

Partneři

Anketa

Jaký rozměr má váš byt?
 
43%
 
17%
 
21%
 
9%
 
5%
 
4%

Diskuze

Ke stažení

Nejčtenější články

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne