Karel Soukup - Očima a srdcem

Datum: 27.3.2019
obrázek
Náš dnešní host je přesvědčen, že dobré fotografie se pořizují očima a srdcem. Technickou stránku fotografického procesu považuje za méně významnou. Stačí prolistovat pár stránek Galerie a je jasno, že Karlu Soukupovi obojí funguje excelentně. Pro přesnost dodejme, že ani jeho Asahi Pentax není ledajaký foťáček.

Když začal rozum brát, táhl ho nejvíc sport. Tenis a samozřejmě kolo, bez kterého kluk z plzeňského předměstí Bory nemohl existovat. K focení se dostal až později. „Pionýr, Ljubitěl, Flexareta, Zorki 6“ vyjmenovává stupínky, po nichž šel mládím. Ke dvouoké zrcadlovce Flexareta se dostal ve čtrnácti letech jako učeň Meopty Přerov, která fotoaparáty této značky vyráběla. „Pak jsem si udělal na večerní škole maturitu a vyvstala nelehká otázka: Kam dál?“

Může za to dědeček

Karel by šel nejradši na Institut tělesné výchovy. Anebo na FAMU, protože fotografování už sportu silně konkurovalo. Kvůli otcovu politickému škraloupu si však nemohl moc vybírat a měl jako výborný matematik šanci jen na Matematicko-fyzikální fakultě UK. „Můj dědeček byl vysokoškolský profesor matematiky. Krátil si penzi tím, že si se mnou šest dnů v týdnu užíval hodinu matematiky. Včetně prázdnin!“

Zatímco studium královny věd Karla těšilo, s rolí vědce v Akademii věd, kde na čtyři roky zakotvil, spokojen nebyl. Když odcházel, měl plné šuplíky fotografií… Zamířil do vydavatelství Mladá fronta. Psal a fotografoval pro Ohníček a další tiskoviny a posléze, vyzbrojen dalším studiem, tentokrát na fakultě žurnalistiky, se stal šéfredaktorem časopisu Věda a technika mládeži. Dělal tím radost i několika malým čtenářům doma. Se spolužačkou Alenou se totiž oženil už na matfyzu.

O mnoho let později pak byl u toho, když se rodila televize Nova. Z vedoucího tiskového oddělení se posléze dostal až do vrcholného vedení televize, stal se ředitelem PR a marketingu. „Byl to velký zážitek, vznik první komerční TV u nás. Povinností ale bylo tolik, že jsem skoro přestal fotit. Odešel jsem tedy v roce 2002 do předčasné penze, abych se mohl pořádně věnovat svým koníčkům.“

Zadumané krajiny

Miluje cykloturistiku, závodit neměl nikdy chuť. „Vždycky mě bavilo koukat okolo. A z kola toho stihnete vidět víc. Ale došlo mi, že fotit se při tom nedá. Než člověk zastaví a vyndá foťáky, tak vám parta ujede,“ vysvětluje muž, který projel na kole Krétu, Norsko, Alpy, Toskánsko, Bretaň. Místa, která miluje. Když to vyjde, vrací se druhý den nebo i později jenom fotit. Už ví kam.

„V Toskánsku jsou nádherné scenérie třeba v údolí, jímž protéká řeka Orcia. Je to oblast, kde žili Etruskové a starobylá estetičnost je tam stále zachovaná. Táhne mě to i na Sicílii, moje babička totiž byla Italka,“ svěřuje se Karel. „A Bretaň? Tam jsem byl čtyřikrát. To je úžasný duchovní zážitek. Přestože jsem v podstatě veselej člověk, tak - nevím proč - moje fotky jsou většinou zadumaný. Ať už jsou z cest po světě nebo z domova.“

Na otázku, kam rád míří v tuzemsku, nezaváhal ani chvilku. „Jižní Čechy a jižní Morava. Občas se dá spojit příjemné s užitečným. Pro několik vinařských časopisů jsem šest sedm let portrétoval moravské vinaře. Je to krásný zážitek. Tam skutečně cítíte to srdeční pouto. K půdě, ke každé sklence, která se z ní urodila. Mnoho jsme jich společně okoštovali.“

Vždyť je to obraz!

Zpočátku ještě nevěřil v nastupující digitální fotografii a vybavil se výhradně kinofilmovými přístroji. Dnes už fotografuje prakticky jen digitálně. „Digi fotografie se úžasně vyvíjejí. Jsou podle mě už kvalitnější než fotky z klasických přístrojů. Při mojí první výstavě, kterou uspořádala kamarádka v roce 2010 v Jindřichově Hradci, si jeden divák myslel, že se tam zatoulal Janečkův obraz! A při další výstavě koupil zájemce fotku, kterou jsem nazval Pan farář jde na mši. Je na ní človíček s igelitkou, mlhavo, trochu ponurá atmosféra. Nechal si ji dát do starodávného rámu a říká, že je to jako Schikaneder,“ líčí výtvarník.

Dojem, že jde o obrazy, prohlubuje fakt, že některé fotky jsou skutečně na plátně, často i přetáhnuté přes rám. „Nechávám to dělat v pražském studiu Obrázkárna, jsou úžasní! Mají zakázky z Národní galerie, Obrazárny Pražského hradu a dokonce i z Muzea moderního umění v New Yorku,“ informuje Karel. „Největší obrazy, které mi dělali, jsou v nemocnici v Ostrově nad Ohří, kde je vstupní hala vyzdobena dvanácti mýma krajinama velikosti 70x110. Lidi, kteří vstupují do toho prostoru obvykle s obavami, vítají obrazy krásné silné přírody. Z toho mám radost.“

Sny se mají plnit

Výstavy Karla Soukupa byly vždy zajímavé i komerčně. Několik let se tedy snažil prodávat je také na webu. Ale nešlo to tak, jak si představoval. „Hlavně mě nebavilo dohadovat se s lidmi, kdo chce obrázek na papír či na plátno, jak má být velký a jaký rám… bylo s tím víc práce než peněz.“

Na své koníčky si tedy přivydělává v ateliéru nebo i v plenéru, kde fotí portréty. Hlavně děti a slečny. „Nejvíc mě baví portréty dětí. Aby byly skutečně přirozené, musíte jít dolů mezi ně. Když si lehnu na zem, dostanu proporce jejich dětského světa a ony se i jinak chovají.“ Karel přiznává, že u portrétů je odměnou i radost lidí, když vidí hotovou fotografii. „Každý se známe hlavně ze zrcadla, tedy stranově převráceně, a většinou jen z fotek velikosti pohlednic. Velký formát je mnohem působivější.“

Přiznám se, že mě víc uchvacují zadumané krajiny, v nichž se někdy jako akcent objevují lidské stopy: stavení, loď, brázda v poli, vyježděná cesta. Anebo kaplička stíněná vysokým stromem, osaměle stojící v cestě mezi vinohrady. Ta visí nad postelí na mé venkovské chalupě. Objevila jsem ji před pár lety na menší Karlově výstavě v pražském Orbisu. Kdy bude další výstava? - ptám se na závěr.

„Před dvěma lety jsem měl během jednoho roku tři výstavy. Velikou v Karlových Varech s charitativním podtextem a pak dvě menší v Praze. Teď mě přemlouvají k další, ale nemám ten elán. Loni jsme se stěhovali za Prahu, což mě hodně vyčerpalo," konstatuje Karel. „Odhaduju, že dám něco dohromady snad příští rok."

Věřím, že mezi obrazy budou i záběry z oblasti pod Kyjovem, které se říká Moravské Toskánsko. Navštívit ten kraj, který prý znají i fotografové ze světa, je Karlův několikaletý plán. „Nechci tam jet na dva dny a v posledních letech jsem nenašel souvislý týden. A rozmýšlím se, zda jet na jaře nebo na podzim. Aby bylo to pravé světlo pro moje oči a srdce.“

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv


Karel Soukup

Narodil se 24. března 1944 v Plzni, kde prožil i nejútlejší dětství. Od osmi let pak žil s maminkou a bratrem v nedaleké Dýšině. Vyučil se jemným mechanikem v přerovské Meoptě, kde také začal zcela amatérsky fotografovat. Při zaměstnání v plzeňské Meoptě pak studoval střední školu a posléze odešel do Prahy na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v pohnutém roce 1968. Nicméně matematika mu nebyla souzena, vystudoval ještě Fakultu žurnalistiky UK a stal se novinářem. Se vší vehemencí se fotografování věnuje přibližně posledních deset let. Po první samostatné výstavě v roce 2010 v Jindřichově Hradci následovaly v dalších letech mnohé výstavy v Praze, ale i v Táboře, Karlových Varech a jinde. Jeho fotografie - ať už na plátně či klasicky na papíře - zdobí nejeden soukromý i veřejný interiér.

 

 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne