Věra Krumphanzlová - Svítím, tedy jsem

Datum: 31.10.2018
obrázek
Květnová výstava Věry Krumphanzlové v žižkovské Galerii Toyen sice nesla název „Svítím, jsem“, ale já jsem přece jen přidala ono Deskartovo podmiňovací „tedy“. Protože myslím, že paní Věra by nemohla existovat, aniž by svítila...

Dlužno podotknout, že ta křehká dáma svým optimismem, chutí přijít všemu na kloub a svou nezdolností svítí na cestu i ostatním. Je nesnadné uvěřit, že při širokém pracovním záběru, věnčeném úspěchy na tuzemském i mezinárodním kolbišti, vychovala tři syny. Život se s ní nemazlil, ale problémy ji posilují. Je narozena ve znamení Střelce – a ti se nevzdávají.

Co nejdál od domova

„Odmalička jsem kreslila, malovala, na co se dalo, ale dlouho jsem nevěděla, že existuje profese malíř. Rodiče chtěli ze mne mít něco ´pořádného´. Ale když mi bylo deset let, všechno se změnilo,“ vzpomíná Věra.

V té době vyhrála kresbou mořské panny mezinárodní výtvarnou soutěž. Rodiče před ní sice ten úspěch tajili, jenže ji z výtvarné školy na Hollarově náměstí oslovili sami. Chodila tam pak večerně do kurzu při střední umělecké škole - a najednou objevila úplně jiný svět... „Desky se skicami se staly od té doby mým celoživotním módním doplňkem,“ směje se malířka.

Maminka si přála, aby Věra šla na ekonomickou školu, ale nadaná dívka se přihlásila na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou do Železného Brodu. Rozhodla se tak i proto, že škola byla daleko od Prahy, od rodičů. „Podporoval mě tenkrát jenom dědeček, který byl vizionář a viděl mne jinak. Rodiče chtěli, abych šla v jejich šlépějích - buď ekonomka, nebo kancelářská myška se stálým platem a ne rozevlátá umělkyně s nejistou budoucností.“

Start plný ilustrací

Na střední škole Věra objevila svět nekonečného prostoru, čistoty a možností nového materiálu - skla. Ale když se dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, zůstalo sklářství jen krásnou etudou. Dívku víc zajímala grafika, kresba. „Přivedl mě k ní úžasný Vladimír Komárek, ke kterému jsem se jezdila učit grafiku k Semilům ještě ze Železného Brodu a pak v Praze profesor Ladislav Čepelák, Zdeněk Sklenář, Adolf Hoffmeister a Jiří Trnka.“

Už ve škole navázala nadaná malířka kontakt s nakladatelstvím Československý spisovatel a dělala ilustrace do Literárních novin, Novinek československého spisovatele, Mladé Fronty, Květů, a dalších časopisů. Díky této spolupráci získala stipendium a posléze cenu Čs. spisovatele za ilustrace k Arbesovým Romanetům.

„Díky tomu jsem si mohla v podkroví jednoho žižkovského činžáku zařídit ateliér. Pracovala jsem tam celých třicet let - až do restituce. Majitelka totiž měla nesplnitelné finanční nároky.“

Od Vlacha po Bacha

Vyjmenovat všechny Věřiny aktivity a úspěchy na této ploše nelze, obrazy mají přednost. Takže jen ve zkratce. Spolupracovala jako výtvarná redaktorka s několika deníky a časopisy, ilustrovala desítky knih a učebnic, navrhla přes sto obalů na CD a MC, loga a plakáty a podílela se na zrodu kresleného filmu Divoká planeta a spolupracovala s ČT na mnoha pořadech pro děti. Studovala kaligrafii a sumii, poetické japonské techniky písma a malby, které využívá ve své tvorbě. V posledních čtyřech letech minulého tisíciletí zazářila jako kurátorka a vedoucí galerie Chodovské tvrze. Přiznává, že vždy toužila mít galerii, prodávat i ty druhé, bavilo ji, když měli úspěch. Ostatně, baví ji snad úplně všechno. Jak s oblibou říká: od Vlacha po Bacha.

„Pro mě je jakákoliv ´neznámá´ obrovskou výzvou. Nejen v malování a kreslení, ale v jakékoliv oblasti. Když mi něco nejde, vnitřně mě to uráží a říkám si, to přece musím zvládnout, když to umí ten druhej! Baví mě bojovat s tím, co neumím. Navíc se snažím věci dotahovat. Když se do něčeho dám, nebo někomu něco slíbím, třeba dva dny nespím, ale musím to zvládnout a co nejlépe“, přiznává.

Energii čerpá v rodině

Hektický život se na nezdolné ženě přece jen podepsal. Před dvaceti lety, když pracovala v Chodovské tvrzi, podstoupila těžkou operaci. Ale tři týdny nato už byla v galerii, plakala sice bolestí, ale vymýšlela dál neúnavně projekty pro druhé. Za dvacet let se nemoc vrátila. Když v nemocnici vyslechla verdikt, zajímalo ji jediné: Stihnu ještě nainstalovat výstavu, která má být za čtrnáct dnů?

„Všechno jsem přežila, nejím žádné prášky, jen špatně spím. Ale to je návyk z mládí, kdy jsem v noci kreslila ilustrace, protože přes den jsem se starala o děti. Ke dvěma klukům přibyl po třinácti letech místo vytoužené holčičky další chlapec, Michal. Dělá mi velikou radost. Je analytik ekonom v zahraniční firmě, s praxí v bankovnictví. David, ten nejstarší, je výborný grafik, dobře maluje a je spoluvlastníkem reklamního studia Atelier-Dokument. A prostřední Robert vydává a rediguje knihy, které tu jednou zůstanou (nakladatelství Triáda). Děti - to jsou moje nejlepší životní díla,“ šťastně se usmívá malířka.

V rodině čerpá energii. A vždy tomu tak bylo. Manžel, který jí. stojí po boku už padesát let, se kdysi vzdal své kariéry, aby se Věra mohla rozlétnout.

Svět je plný barev

Zajímám se samozřejmě, kterými technikami Věra nejraději pracuje a jak její obrazy vznikají. „Neumím vysvětlit, proč použiju určitou techniku, jsem spontánní člověk. Když najdu správnou barvu, je mi úplně jedno, zda jde o olej, email, spray, akryl.... Je to vzrušující. Věnuji se všem technikám a vytvářím i nové,“ odpovídá malířka spokojeně.

V posledních letech její obrazy skutečně svítí. Nabízí se otázka, zda k tomu nepřispěl měsíční pobyt v Pignan, v Provence, který získala jako ocenění za svou grafiku v mezinárodní soutěži s podporou Mezinárodní nadace R.I.M. Rilke. Stáž absolvovala v ateliéru Jeana Miotta, jehož obrazy jsou abstraktně nespoutané…

„V Provence mě okouzlilo světlo, barvy, které na mě doslova vybouchly, byť byl podzim. Bylo to nedlouho po mé nemoci a vnímala jsem vše velmi intenzivně. Věděla jsem, že když ty barvy přijmu, nemám se čeho bát. A Jeane Miotte? Každý, s kým se seznámím, otevírá ve mně další stránky možností, posouvá mě jinam. Můj život je jedna velikánská zajímavá dobrodružná kniha.“

Prozraďme ještě, že si malířka do té knihy ve druhé polovině července zapsala zajímavý workshop v Rakousku a na podzim účast na jihočeském Intersalonu. Moc se těší i do Číny... Její obrazy budou součástí velké výstavy evropského umění, která se pořádá ve dvou kantonech. Bude to jistě další zajímavá kapitola.

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv autorky


Věra Krumphanzlová

Narodila se 6. prosince 1946 v Praze. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a pak Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Na přelomu 70. let studovala kaligrafii a sumii (nauka o japonské tušové malbě) na Japonské ambasádě a v Japonsko-české společnosti v Praze. Realizovala na 160 samostatných výstav. Její grafickou tvorbu (litografie, suchá jehla, serigrafie) a malířskou tvorbu (olejomalba, pastel, akryl) mají ve svém majetku mnohé galerie, muzea a soukromé sbírky u nás i v zahraničí, například v Německu, Holandsku, Francii, Itálii, Švýcarsku, Velké Británii, USA a Japonsku. Získala řadu ocenění doma i v zahraničí. Je členkou Unie výtvarných umělců, Jednoty umělců výtvarných a FF16. Žije a pracuje v Praze.

web: http//vera.krumphanzlova.cz

 

 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne