Tatjana Tichá - Stopy v krajině

Datum: 31.1.2018
obrázek
Kreslení bylo Tatjaně Tiché vždycky blízké. Mnoho let je však využívala hlavně ve své profesi architektky. Volné tvorbě se věnuje posledních čtrnáct let. V jejích obrazech se prolíná poezie květin, přírody a staveb. Přiznává, že ji krajina, poznamenaná činností lidí, devastovaná, ale i zkrásnělá, přímo fascinuje…

Když se malé Tatjanky někdo ptal, čím bude, odpovídala bez zaváhání: malířkou nebo lékařkou. Ale příklady táhnou. „Měla jsem strýčka stavaře. Kdykoli jsme k němu přijeli, viděla jsem na jeho stole rozkreslené domečky. Moc se mi to líbilo. Když jsem se pak rozhodovala, kam na střední školu, dala jsem na jeho radu a přihlásila se – stejně jako on – na stavební průmyslovku ve Zborovské ulici. Otevírali tenkrát třídu architektury, což mi znělo velmi pěkně,“ vzpomíná Tatjana. Talentové zkoušky udělala. A na školu ráda vzpomíná, i když specializaci po půl roce změnili na pozemní stavitelství. Architektura byla tehdy označena za buržoazní přežitek…

Talent se nezapře

Skutečnost, že po maturitě pracovala jako konstruktérka ve Státním ústavu dopravního projektování, zní zcela prozaicky, pro ni však znamenala zásadní životní zlom. Mezi projekty nádraží, kolejí a hradel poznala svého budoucího životního partnera Jiřího. Když viděl její kresby, divil se, proč nestudovala dál. Jenže rodiče naplánovali, že na vysokou školu půjde bratr. Jiří navrhl: Zkus jít na talentové zkoušky, uvidí se.

„Byla jsem přesvědčená, že zkoušky stejně neudělám a dilema bude vyřešeno. Jenže to dopadlo výborně. Připadala jsem si jako hvězda, jako v nebíčku,“ směje se sympatická dáma. A téměř současně jsme se s Jiřím vzali,“ vzpomíná Tatjana. Na VŠUP studovala obor Architektura a urbanizmus u profesorů Benše a Smetany a úspěšně absolvovala v roce 1968. Ještě při studiu přivedla na svět dvě děti.

Volná noha, práce plno

Protože se na Umprum vyučovalo i řešení interiérů a design, další Tatjaniny práce – už na volné noze – spočívaly převážně v řešení interiérů. Často spolupracovala s kolegyněmi, říkaly si s humorem Baboprojekt. „Když pak děti dospěly, práce doma mě netěšila. Kamarád, který dělal šéfa odboru výstavby na jedné městské části, mi nabídl místo a já jsem ráda přijala.“

Úřední hantýrka a spousta zákonů a vyhlášek, s nimiž se musela seznámit, mladou architektku trochu zaskočily, ale práce ji bavila. „Bylo to i posuzování projektů a urbanistických řešení od územních plánů až po jednotlivé stavby. Spoustu věcí jsem musela konzultovat s Útvarem hlavního architekta, kde se vytvářely urbanistické plány pro výstavbu sídlišť. Po dvou letech spolupráce si mě na tento útvar vytáhli. Bylo to příjemné. Už to nebyl ten sešněrovaný stavební úřad. V tu dobu byla masivně rozjetá výstavba sídlišť, v nichž vznikaly tak zvané paneláky.“

Ubytovat co nejvíc lidí

„Za minulého systému bylo hlavním úkolem KBV, tedy komplexní bytové výstavby, dokázat ubytovat co nejvíc lidí,“ navazuje Tatjana. „Čerstvě byly dokončeny Petřiny, pak Novodvorská, Prosek, Jihozápadní město, Barrandov a další… Na určitý počet obyvatel byly směrnicemi stanovovány velikosti škol a školek, plošné metry na obchody, nároky na nemocnice, na parkování atd. Jenže zůstalo hodně volných ploch, na veřejnou vybavenost často nebyly peníze. Stavělo se těžkopádně z prakticky dvou typů panelových sestav, naprostá neschopnost!“

V Úřadu hlavního architekta zažila Tatjana i nadšení počátku 90. let a naději v lepší výsledky ve výstavbě. Jenže zanedlouho se rozhodování o výstavbě na centrální úrovni oklešťovalo, vše se přenášelo na městské části. „V roce 2003 byl zrušen odbor územního rozhodování. Já jsem už měla nárok na důchod, dokonce jsem přesluhovala, tak jsem s prací pro veřejné blaho skončila. Měla jsem starou maminku a dcera měla malé děti, tak jsem si řekla, že je mě potřeba někde jinde.“

Průmět lidské činnosti do krajiny

Tehdy Tatjana postupně začala s malováním. Úžasné množství motivů nacházela v okolí domku u Berouna, který koupili ještě s manželem koncem 90. let. Český kras jí učaroval. „Je to svým způsobem industrializovaná krajina, v níž byla vybudována koncem 19. století železnice a současně došlo k utlumování těžební činnosti. Postupně se rušily lomy a vápenky a objevoval se obnažený půvab krajiny.

Vlastně ani Prokopské údolí, které navazuje na sídliště, kde teď bydlím, by bez lomů nedozrálo do dnešní krásy. Ve vytěžených kráterech vznikla někde jezírka, domy vyrostlé v době těžby vápence, tedy v devatenáctém století, jsou dnes sice opuštěné a polorozpadlé, ale dodávají tomu prostoru nostalgické kouzlo. Je to samostatný přírodní fenomén, který byl spuštěn lidskými zásahy do krajiny. To mě fascinuje.“

Citlivé oko malířky vyzbrojené znalostmi o logice architektury zajímá také umístění lidských sídel a staveb vůbec do krajiny. „Měla jsem dobu, kdy jsem kolem dokola kreslila a malovala Tetín. Pořád se mi honí hlavou,“ přiznává Tatjana. Na jejích obrazech se však objevují vedle venkovských scenérií i štíhlé věže Emauzského kláštera, pražský bulvár bičovaný deštěm, vyšehradský Železniční most nebo zátiší s květinami, které miluje.

Náměty si o techniku „řeknou“

Malířčin styl se postupem času přesouvá od reálnějšího zpracování témat k abstrakci. „Kreslím stále. Začátek byl ve skicách krajin, domů, botanických studiích rostlin, teď zkouším i figuru a portrét. To je pro mě nejtěžší, přesto mi to nedá.“ Škála námětů je široká a každý si řekne o určitou techniku. Malířka o tom vůbec nepřemýšlí. Rozhodující je pro ni vnitřní prožitek. „Sáhnu po tom, co mám po ruce. Udělám si kresbu, skicu, a pak obrázek někam založím. Ale něco mi zůstane v hlavě a vracím se k tomu a zkouším motiv třeba v různých technikách.“

Přiznává, že se dlouho bála sáhnout na olej. „Měla jsem pocit, že je jen pro mistry. Když to vezmu chronologicky, nejdřív byla kresba, pak akvarel, kolorovaná kresba, křída, tempera, akryl. A nakonec jsem přece jen zkusila olej. Četla jsem o malbě olejem co se dalo, protože zpočátku jsem ani nevěděla, čím ředit barvy. Malířské plenéry pořádané Národní Galerií byly taky dobrou školou.“

Surreálná exprese

V Tatjanině příjemném bytě v Nových Butovicích mnoho jejích obrazů nenajdete. „Řada jich zmizela mezi lidmi, něco jsem zahodila a někdy jsem malovala i na druhou stranu kartónu. A teď rozhodněte, co je lepší...“ Motivů nachází malířka stále mnoho. Takže se můžeme těšit na její další výstavu. V závěru bych ráda citovala slova Tatjaniny přítelkyně akad. arch. Ivany Čapkové, která zazněla na její samostatné výstavě v atriu radnice Prahy 13 na Slunečním náměstí.

„V zaujetí pro stavby kostelů i stavby výlučně technické, v uplatňování drobných architektonických detailů a v časté zjevné geometrizaci či stylizaci námětů nezapře autorka své původní zaměření architektky. Tatjanina tvorba je cestou od poeticky realistické imprese k poeticky surreálné expresi.“

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv autorky



Tatjana Tichá

Narodila se 4. 9. 1941 v Praze. Absolvovala Střední průmyslovou škola stavební ve Zborovské ulici a po dvou letech ve Státním ústavu dopravního projektování studovala Vysokou školu umělecko-průmyslovou, obor architektury a urbanismu. Poté navrhovala stavby a interiéry v rámci svobodného povolání. Od roku 1981 pracovala v Útvaru hlavního architekta, později na pražském magistrátním Odboru územního rozhodování – na sektoru jihozápad. Po ukončení profesní činnosti se plně věnuje kreslení a malování. Tatjana Tichá je členkou Asociace interiérových architektů a Tvůrčí skupiny, která vznikla při Útvaru hl. architekta. Obrazy vystavovala na řadě společných i samostatných výstav zejména v Praze a v Berouně.


 

 

Hledání v obsahu

Počasí

Soutěž

Napište nám

Partneři

Anketa

Jaký rozměr má váš byt?
 
44%
 
17%
 
21%
 
9%
 
5%
 
4%

Diskuze

Ke stažení

Nejčtenější články

Odkazy

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne