Christian Tode - Skrytá tajemství gest a výrazů

Datum: 31.12.2017
obrázek
Christian Tode je fotografem ženského světa. Tímto světem rád proplouvá a sám - skrytý za objektivem svého aparátu - loví záblesky vizuálních zpráv, které jeho modely vysílají do světa a jemu samotnému. Hledáčkem neúnavně loví skrytá tajemství, které mu jeho modely sdělují svými gesty a výrazy těla i obličeje.

Fotografie jsou kresby světla. Je to zachycení momentů, které právě zanikly. Bez photoshopu, jen vývojky, ustalovače a chemikálie, kouzlo nechtěného. Kouzlo v klasické fotografii pořád existuje. Spousta lidí si díky ztrátám tradic už neuvědomuje, co to znamená klasická fotografie, ušlechtilé tisky, velkoformáty.

To je umění fotografie

Co je podle vás vlastně fotografie?, nabízí se první otázka. „Když se fotografie začala objevovat na každém kroku, předpokládalo se, že malířství postupně zanikne. Na výstavě ale chcete vidět malbu od Cézanna a ne plakát od Cézanna, chcete grafiku a ne fotografii grafiky od Oldřicha Kulhánka, chcete cítit dotek lidské ruky, dotek lidského umu. Lidské oko je nejdokonalejší čočka. V paměti se vám to potom smíchá s dojmem, s atmosférou, a to je potřeba zachytit. To je fotografie. To je umění fotografie.“

Naučil nás malovat i fotografovat

A jak jste se na dráhu uměleckého fotografa připravoval? „Pokud neberu jako studium můj život s otcem. To on mi dal foťák do ruky. Já i můj brácha jsme se učili vlastně s ním. Byli jsme také trochu nezbedníci a zlobili ho při práci, když maloval. Zároveň jsme ho ale bedlivě pozorovali. Vyprávěl nám při tom pohádky, a jak si je nepamatoval, vyprávěl i hlouposti. Ale naučil nás malovat i fotografovat. Nemám tedy za sebou žádné odborné fotografické studium, jenom, jak se říká, školu života.“

Okouzlení novou technikou

„Svůj Flexaret jsem dostal ve třinácti. Od táty. … a hned jsem začal vyvolávat filmy pro široké okolí. Jako vášnivému čtenáři knih se mi však postupně zhoršoval zrak, a tak jsem musel hledat foťák, který zaostří tak trošku za mne. Tehdy přišel do mých rukou první kinofilmový automat. A v době příchodu digitální techniky jsem ani já nebyl žádná výjimka. Také jsem byl unesen tou lehkostí pořízení snímku a koupil jsem si hned digitální fotoaparát a vše, co k digitální technice patří.“

Aby se potomci měli na co dívat

„V době, kdy se v časopise Black and White objevily fotografie z amerických jazzových klubů padesátých let, které mě moc zaujaly, navštívil jsem prezentaci firmy Hasselblad“, poznamenává Christian Tode. „Říkal jsem si, jak to udělali, příšeří, lidé v pohybu a přesto velmi kvalitní. V té době se také rozhodl odejít ze života můj děda a zbyla po něm na půdě spousta fotografických skleněných desek, které byly staré více než sedmdesát let. A tak jsem na prezentaci nového fotoaparátu využil možnosti a hned se zeptal ředitele Hasselblad a Adobe, zda budou za sedmdesát let existovat současné nosiče a bude je možné přehrát. Také, zda budou ještě existovat současné formáty, ve kterých je digitální fotografie zobrazena - tedy jpg nebo tiff. Odpověď byla negativní. V těchto souvislostech jsem si uvědomil, že chci, aby po mně něco zůstalo, aby se potomci měli na co podívat. Umění nebo prostě papírová fotka je jedna z mála věcí, které po nás mohou zůstat.“

Návrat ke klasickému filmu

A digitál už ve své tvorbě nepoužíváte?, vynořila se další otázka. „Jak jsem už poznamenal, pracoval jsem s ním a jsem rád, že jsem to zkusil. I z digitální fotografie jsem se hodně naučil. Třeba jsem na internetu hledal skupiny i jednotlivce s podobnou krevní skupinou pokud jde o téma. Mám to vždycky jako školu života. Stejně jsem ale hledal odpovědi spíš na otázky z tradiční fotografie, jestli ji třeba uchovávat v papírové podobě. Začal jsem se ujišťovat, že pro mne bude lepší vrátit se k filmu.“

Potřebovali peníze na LP desky

„První fotky jsem udělal se svým dobrým kamarádem. Potřebovali jsme peníze na LP Led Zeppelin a Rolling Stones, a tak jsme nafotografovali, jak jinak, sadu aktů. Pěkně jsme je zabalili do hedvábného papíru, který nám dala paní v místním bufetu a prodávali jsme je jako pohlednice v místní stylové restauraci.“

Věčná inspirace

Žena je věčné téma? „Myslím si, že ano. Když chvíli ženy necháte a díváte se, zjistíte, že ony na vás nemyslí, jen se dívají na svět, a dívají se jinak. Je potřeba, aby se dívaly na život, protože potom je v nich ten život i obsažený. A to je nutno vyfotografovat! Je jedno, na co se žena dívá, jestli tam po ulici běží mladík nebo se komár snaží komusi usednout na rameno“.

Přírodní světlo má velké kouzlo

Vnímám to tak, že vaše fotografie jsou o ženské duši, ne o nahotě, ne o šatech. „Víceméně je to tak, že každý se dívá na něco. Kdysi jsem chodil v Miláně do místní kavárny - oranžerie, kde si staré dámy vychutnávaly kávu a bylo vidět, nejen podle oblečení, vlasů i nálady, že si chtějí společné chvíle užít. Tak jsem si je tam skicoval, díval se, jak světlo vykresluje jejich tváře. Fotím atmosféru momentu, ne ženu samu. Ve fotografii má přírodní světlo velké kouzlo, je měkké a fotografie pak má nádech toho okamžiku. Tahle fotka třeba (ukazuje mi konkrétní fotografii) je taky momentka. Žena jako model, jeden fotograf ji instruuje, co má dělat, jak se postavit a druhý (tedy já) z úplně jiného úhlu vidí, jak ji rozechvívá vnitřní nepokoj. Mnohdy se zase díváte a vidíte, jak světlo – v příslušném úhlu – vytvořilo krásnou modelaci tváře, která ale za okamžik zmizí. Sledovat se dá hodně věcí najednou.“

Neaspiruji na umělce, jenom fotím klasicky

Ctíte tradiční způsoby. Jaký názor máte na umění, uměleckou fotografii obecně? „Stejně jako se vyvíjí třeba olejomalba, vyvíjí se i klasická fotografie. Neaspiruji na umělce, jen fotím klasicky. Pro mě je tím pravým a správným uměním fotografie. Se vším všudy. Rád se fotografií vyjadřuji na téma žena. A i s klasickou fotkou se dá následně pracovat - retušovat, upravovat. Lidské oko se nechá oklamat.“ Je ještě nějaká vaše nenaplněná touha ve fotografování? „Nemám mnoho jiných tužeb, než zachytit náladu. A pak je potřeba naučit se ty drobné technikálie. Ty se ale můžete učit pořád. Rád si také beru na pomoc internet. Seznamuji se tam s lidmi, které bych jinak nepotkal. Tím si plním potřebu komunikovat o fotografii se spřízněnými dušemi. Našel jsem takhle skutečné přátele z celého světa, mnozí jsou velmi známí. Rád se s nimi i osobně setkávám, ať už v Amsterodamu, Benátkách, Berlíně nebo Londýně. Vedeme spolu potom příjemné, pravda občas vášnivé, rozhovory o klasické fotografii.“

Neustálý dialog

Povězte něco o ženě. O tom, jak ji vnímáte jako fotograf i jako muž, zní závěrečná otázka. „Fotím většinou zralejší ženy, ne slečny. Žena má svou historii. Ta historie je na ní poznatelná. Člověk si vybere ženu na celý život. Může přijít i selhání, je to o vývoji, je to o dialogu. Fotografie by také měla vyvolávat dialog mezi divákem a snímkem. Mnozí lidé, podle mého názoru, příliš bazírují na technické dokonalosti všeho. Tradiční fotografie je pro mne o životě. Když tradiční fotografie, potažmo tradice, zmizí, zmizí i ten kus života a historie daného období. Lidé už nebudou vědět nic nejen o tom období, ale vlastně ani o tom, jak se to vlastně dělalo a má dělat. A tak je to nejen ve fotografii. Je to možná konzervativní přístup, ale nehodlám ho měnit. Jsem pro ctění tradice ve všem.“

Text: Ivana Beranová

Foto: archiv autorky



Christian Tode – umělecký fotograf

Narodil se 21. května 1961 v Praze, kde vystudoval ČVUT - tepelné a jaderné stroje a zařízení. Žije v Praze a tvoří v Praze i blízkém okolí. Je zastoupen v umělecké galerii Raw Beauty v holandském Arnhemu a jeho díla najdete v soukromých sbírkách u nás, v Holandsku, Francii a USA.


 

 

Hledání v obsahu

Počasí

Soutěž

Napište nám

Partneři

Anketa

Jaký rozměr má váš byt?
 
45%
 
18%
 
20%
 
8%
 
5%
 
4%

Diskuze

Ke stažení

Nejčtenější články

Odkazy

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne