Josef Achrer - Reliéfy života

Datum: 3.11.2017
obrázek
Obrazy Josefa Achrera vaše oči okamžitě přitáhnou. Zvláštní tlumenou, a přitom výraznou barevností, ornamenty, jimiž jsou jeho fantazijní kompozice protkány, a nakonec jemným reliéfem, jenž dává ornamentům působivě vyniknout. Je jediným, kdo tuto techniku malby na reliéfy z písku a akrylu používá.

Došel k ní inspirován svými učiteli, ale hlavně díky své hloubavosti, která ho provází celým životem. Dodnes ho nejvíc zaujmou a vzruší obrazy vytvořené způsobem, jenž je mu zpočátku utajen. Když přijde věci na kloub, nesáhne plagiátorsky po cizí technice, s tou svou je spokojen, ale vyhlíží další tajemství…

Dědictví rodu Achrerů

Prvních 25 let prožil Josef Achrer na Moravě, ve Vyškově. Vyrůstal v uměleckém ovzduší, jeho otec i děd byli výtvarníci. „Táta maloval dost špatně. Mnohem zajímavější byly jeho trojrozměrné věci, sochy a reliéfy. Já jsem se nějaký čas pod jeho vlivem také věnoval řezbě. Ať si to člověk připouští nebo ne, síla příkladu funguje. Ale otec poměrně brzy umřel a já bez výčitek utekl hned zpátky k malování.“

Ač je náš dnešní host už třetím Josefem v linii Achrerů – výtvarníků, a jeho mladší syn Josef ctí tradici a už se také dobře zavedl v uměleckém světě, nemá řeči o rodech moc rád. Zavání mu protekcionalizmem, který nemá rád. Pátrání po kořenech rodu ho také netáhne, není ochoten této disciplíně věnovat čas, neboť ten jeho patří malbě.

„Přesto jsem v tomto směru důkladně vyškolen,“ přiznává. „Všechno mi vyjevil nějaký pan profesor z Boskovic, shodou odolností také Achrer. Začal dělat rodokmen a zjistil, že první Achrer přišel na Moravu v 18. století ze severní Itálie. Jmenoval se ještě Acherer. Ale později to špatně vyslovitelné jméno na matrice v Moravských Budějovicích, kde je největší výskyt Achrerů, zjednodušili.“

Setkání s ornamentem

Ale zpět k uměleckému zrání Josefa Achrera. V roce 1968 odešel na Střední uměleckoprůmyslovou školu do Brna a pak logicky do Prahy, na přijímací zkoušky na UPRUM. „Ateliér malby a grafiky vedl tehdy profesor Zdeněk Sklenář, moc jsem se k němu těšil. Zkoušky jsem také udělal, ale nastal problém. Bolševici z mého rodného města do Prahy napsali, že je nežádoucí, abych studoval uměleckou školu.“

Snad proto, že mladík krátce po dvacítce tolik toužil po vzdělání, dopřál mu osud druhou šanci. Shodou okolností se podařilo domluvit u profesora Sklenáře soukromé hodiny. „Chodil jsem k němu do Kubelíkovy ulice rok a půl. Jeho prostřednictvím jsem se setkal s ornamentem, studoval jsem i symboly, ale spoustu věcí jsem tenkrát nechápal. Když je člověku čtyřiadvacet, myslí si, že všemu rozumí, ale to je hloupost…“

Jít vlastní cestou

Nadaný žák se stejně jako jeho profesor věnoval malbě olejem. Ale najednou jako by mu vnitřně chyběl třetí rozměr, otcův příklad ho podvědomě nutil k tomu, aby zkusil vymyslet jinou techniku. „Dnes se v malbě používají nejrůznější techniky. Na trhu jsou úžasné věci, které sem přišly ze světa hlavně po revoluci. Já jsem si však vymyslel celkem jednoduchou techniku. Pomocí akrylátu a písku dělám nejprve reliéfní část a pak přes to normálně maluju olejem. Tím reliéf výrazněji vystoupí,“ vysvětluje malíř.

Figura, abstrakce, symboly

Zpočátku vévodila jeho kompozici figura, ale jak léta přibývala, postupně svými plastickými ornamenty protkával spíš abstraktní schémata, symboly a v poslední době i tajemné rituály. V poslední době také ztlumil svou barevnost, dominují temné okry a špinavé šedi. „Díky ornamentům je toho na obraze tolik, že musím ztlumit barvu, aby je nepřekřičela. Ale někdy samozřejmě vybočím,“ ukazuje autor obrazy, které na nás shlížejí ze stěn jeho dočasné pracovny na Žižkově. Ateliér nahoře, až pod nebem, je v rekonstrukci.

„Občas sem za mnou zajde dcera Nela, kterou mám z druhého manželství, se syny se častěji sejdeme někde venku, na oběd nebo na skleničku. Koníčkem staršího, Jakuba, je ezoterika a pohanství. Takže máme s oběma společná témata.“

Malovat! Vše ostatní je ztráta času

Tato slova zazněla při našem rozhovoru vícekrát. Dokonce i tehdy, když malíř vzpomínal na léta 2005 až 2014, kdy byl ředitelem galerie Nová síň ve Voršilské ulici. Jak k tomu vlastně došlo? „Začalo to tím, že jsem se stal předsedou Jednoty umělců výtvarných. Fungovala tady už od roku 1889 a po odchodu z Umělecké besedy se jejími členy stali Ženíšek, Aleš, Myslbek a další. Jednota přežila i Hitlera, ale komunisty ne. Po revoluci se na mě její členové obrátili, zda bych se neujal vedení. Vyhráli jsme pak výběrové řízení vypsané řádem sv. Voršily, jemuž galerie Nová síň po dlouhém sporu s Českým fondem výtvarných umělců připadla. I když šlo hlavně o přípravu uměleckého plánu, bylo to náročné období. Nemohl jsem se věnovat malování tak často, jak bych chtěl.“

Josef Achrer maluje ve svém ateliéru v Jeseniově ulici, ale někdy i na chalupě nedaleko Jindřichova Hradce. „V posledních letech tam jezdím spíš proto, abych malování na chvíli vypustil z hlavy. Zabývám se venkovskými pracemi, chodím na procházky… Ale nevydržím to ani čtrnáct dní. Začne se mi po malování stýskat.“

Jsou to moje děti

Umělec přiznává, že nebyl nikdy velkým cestovatelem. Hádejte proč? Ano, bylo mu líto času. „Po revoluci jsem se přece jen vydal do světa, do Německa, Dánska, vystavoval jsem a jezdil po zajímavých výstavách, ale postupem času mě to přešlo. Přibyla léta a trochu jsem zlenivěl. Možná mě ovlivnilo i to, že jsem si v Nové síni výstav užil až nad hlavu. A prodávat chci už taky hlavně doma. Vždyť ty obrazy jsou moje děti! Nemám chuť už je pouštět do zahraničí…“

I když malíř tvrdí, že si výstavní činnosti užil až moc, jako žižkovský patriot nemohl odmítnout, když se na něj loni obrátila starostka třetího pražského obvodu ing. Vladislava Hujová, zda by se neujal funkce kurátora nové Galerie Toyen v informačním středisku v Milešovské ulici 1. „Přislíbil jsem to na jeden rok. A rozhodl jsem se, že ty pěkné prostory obsadím autory z mého okolí. Vystřídali se tam Vladimír Kulhánek, Dimitrij Kadrnožka a teď vystavuje sklář a malíř Jiří Šuhájek.“

Výstava v Galerii Toyen

Ve dvou letních měsících, v červnu a červenci, ozdobila Galerii Toyen tvorba Josefa Achrera. „Nazval jsem tu prezentaci Rituál. Byla tam hlavně díla, jimiž se vracím až ke kořenům ornamentů a znaků. Rituál v historii, třeba u domorodých kmenů, bývá opředen tajemnými silami a nadpřirozenými jevy. Ale rituálem může být i ranní káva, milostná předehra nebo sváteční obřad v kostele.“

V závěru příjemné návštěvy malíř prozradil, že má za sebou též jeden slavnostní rituál – svatbu. „Domluvil jsem se s paní starostkou Hujovou, že mě 16. června oddá s paní Kateřinou v krásném proskleném altánu v Rajské zahradě.“

Nabízí se popřát, aby rajské byly i dny, které novomanžele čekají. Josef je o tom přesvědčen. Ví totiž, že ho paní Kateřina bude v jeho milované práci podporovat.

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv autora



Josef Achrer

narodil se roku 1951 ve Vyškově. V letech 1968-1972 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Brně. Z politických důvodů nebyl přijat na UMPRUM, a tak se rok a půl (1974-1975) vzdělával soukromě u profesora Zdeňka Sklenáře. Jeho vedení mu otevřelo cestu k ornamentu, který je jeho hlavním motivem v malířské práci. Od roku 2002 je Josef Achrer předsedou Jednoty umělců výtvarných a v letech 2005-2014 byl ředitelem galerie Nová síň ve Voršilské ulici. Vystavoval na Slovensku, v Německu, Dánsku, Švédsku, Švýcarsku, USA, ale hlavně v České republice. Umělec má z prvního manželství dva syny, mladší Josef studoval na AVU u profesora Rittsteina a pokračuje v rodové tradici. Ze druhého manželství má dceru Nelu, která pracuje v bankovnictví.


 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne