Jan Bružeňák - Děti mohou kreslit všude!

Datum: 9.8.2017
obrázek
Vzpomenete si ještě na ten dávný pocit, když jste v malé ručce sevřeli tužku nebo pastelku a pustili se, nic zlého netušíc, do stěny obýváku? Nekouzlili jste ovšem jen tak nějaké čáry nebo kolečka, ale úchvatné portréty, v nichž ovšem nikdo kromě vás nepoznal mámu, tátu, nebo sousedovic psa. Museli se zeptat vás ti dospělí, viďte?

A čím se vám odměnili za první výtvarná díla? Místo pochvaly vás nejspíš okřikli, že se to nesmí, nebo dokonce vlepili pohlavek. Nebylo právě toto příčinou, že jste se před tím tajuplným a lákavým světem zastavili, a už nikdy nepřekročili jeho práh?

Stěny jako malířské plátno

"Děti můžou kreslit všude," ujistil mě Jan Bružeňák, provázeje mě bytem v Brně-Bystrci, v němž žije se svou ženou Janou a dvěma dětmi, desetiletou Miou a třináctiletým Andrejem. A já žasnu. Dětem je tady opravdu dovoleno - tedy pokud jde o výtvarný projev – snad vše. Stěny jako velké malířské plátno jsou svědectvím jejich kreslířských začátků, a zjevně svědectvím s láskou střeženým. Takže už poměrně dlouho se tady nemalovalo, a soudím, že ještě dlouho malovat nebude. Díky tomu si ovšem mohu přečíst, kolik že „kilometrů“ to tady mají z předsíně na „zahradový“ balkon, kolik do kuchyně, do ateliéru, nebo také k nádraží. A na stěně v dětském pokoji – kromě jiného – je mi dopřáno nahlédnout do kraje roztodivných bytostí, do něhož vstupovat při usínání musí být záviděníhodný zážitek, který ovšem není dopřán každému...

Kresba jako pohádková hra

"Vzniklo to spontánně asi před sedmi lety. Tehdy mi děti počmáraly téměř hotovou perokresbu. Chvíli jsem zuřil – naštěstí nebyly právě doma, ale pak se mi to docela zalíbilo a napadlo mě, že by mohly kreslit se mnou. Od té doby jsme společně vytvořili asi dvacet většinou velkoformátových obrazů. Nic jim neradím, ani kompozici, všechno vzniká jako hra na pískovišti. Není předem dáno téma”, říká Jan Bružeňák před jednou z obdivovaných černobílých kreseb, která je společným dílem. Málem byste nepoznali, kde tvořili malí kreslíři, a kde táta. Vše se doplňuje i vplývá do sebe, vytváří tajemná bludiště, dýchá radostnou, tvořivou atmosférou.

Dospělým i dítětem současně

Jan Bružeňák – malíř, grafik, ilustrátor, keramik, vysokoškolský pedagog (a nejen to), především však kreslíř, který kreslí s dětmi a pro děti, jak prozrazuje i název jedné z jeho četných výstav (Letohrádek Ostrov 2013). Poprvé jsem se s ním setkala asi před dvěma lety v galerii Aviatik v Pršticích, kde právě připravoval jednu ze svých výstav. Bodrý, dobrosrdečný chlapík s bohatými prošedivělými kudrnami a plnovousem symbolicky souzněl s pohádkovým dějem svých perokreseb a akvarelů, před nimiž vás musí napadnout otázka, kdeže se to množství fantazie vůbec v člověku bere. Odpověď je ovšem prostá: dětská představivost nezná přece hranic. A Jan Bružeňák je tím šťastlivcem, jemuž bylo dopřáno být dospělým i dítětem současně.

Pohled do laskavého mikrosvěta

“Ty představy jsem v sobě nosil od dětství, kdy mi učarovala Braginova kniha V zemi obřích trav”, zavzpomínal. Až tedy v dospělosti, spolu se svými dětmi a pro ně, začal budovat svůj dávno vysněný pohádkový svět. Svět fantaskních krajin, květeny, řek a vodopádů, obřích i miniaturních stromů, prorostlých nejrůznějšími chýšemi, chaloupkami, věžemi a věžičkami, hrady, skrýšemi či jeskyňkami, zabydlenými nejroztodivnějšími bytostmi: zvířátky, trpaslíky, smyšlenými postavičkami, obludkami i rytíři. Nesnadné popsat tu neobvyklou krajinu, ten vlídný, laskavý mikrosvět, který vás vtahuje do pohádkových příběhů. Šťastné děti, pomyslíte si, kterým je dáván takový prostor k rozvoji kreativity a kreslířských dovedností.

Zrození Gyginska

“Podobně jsem fantazíroval i s dětmi z prvního manželství. Když byli malí, vytvořili jsme si mýtus Gyginska – mořských ostrovů s tajuplným podzemím, v kterém jsme společně budovali svět skřítků, mytologických obludek, dráčků, ptakopysků, vymýšleli příběhy, dokonce i gyginskou řeč...“ A co bylo impulzem ke zrození Gyginska? První dětské žvatlání - gy gy gy, a nevšední míra hravosti a fantazie, především však otcovské lásky.

Kolik že kilometrů je to do ateliéru?

Po exkurzi bytem s kresbami na stěnách a porůznu rozvěšenou keramikou se stopami dětských rukou jsme zamířili k ateliéru, kam nás neomylně vyslaly směrovky, nakreslené na zdi vedle futer pokojových dveří. Dvacet kilometrů je docela štreka, ale zvládli jsme to přes kuchyň v pohodě. Ateliér – neboli místo, kde většinou pohádkový mistr tvoří (i když ateliérem je pro rodinu vlastně celý byt), je zasklená, dřevem obložená lodžie, s výhledem dolů na Bystrc k údolí Svratky. Řekli byste běžný pohled. Jenže odtud se dívá Jan Bružeňák, a to je docela něco jiného! Také nás o tom vzápětí přesvědčuje, když ukazuje sérii kreseb na velkých kartonech. “Vidíte dole v údolí ten strom? A tady ty dva paneláky, a...” Jenže tužka v rukou kreslíře mění strohou skutečnost v podstatně jinou snovou krajinu. Obdobně je ztvárněna přehrada, je odtud co bys kamenem dohodil, Svratka, klikatící se mezi zalesněnými kopci. Lodžie, která se proměnila obdobně jako pohádkové kresby a akvarely v miniaturní tvůrčí svět, dýchá záviděníhodnou atmosférou, lákající usednout k velkému prknu a vzít také tužku do ruky.

Jeden ze splněných snů

Usedáme však ke stolu, na kterém zavoněla káva, a vydáváme se cestou necestou za vzpomínkami. Na mládí, na studentská léta, na začátky nejen výtvarné, na mnohá nezapomenutelná přátelství. Jan Bružeňák pochází z Újezdu pod Přimdou, malé vesnice na Tachovsku, část dětství a studentských let prožil v Ostrově nad Ohří. “Po základce jsem chtěl na Střední uměleckou školu. Učitelka mě však nedoporučila, navíc mi dala trojku z kreslení. Nebavilo mě totiž kreslit pořád dokola kleště, kladívka a podobné nesmysly. Šel jsem tedy s ostatními na strojní průmyslovku. To ale nebylo nic pro mne. Kdepak deskriptivní geometrie! V druhém ročníku jsem chtěl zdrhnout k divadlu, ve třetím jsem to téměř dotáhl – odjel jsem do Prahy s tím, že půjdu k Fialkovi hrát pantomimu. Bylo mi však líto rodičů, a tak jsem se zase vrátil.” Divadlo jako zajímavá životní epizoda přišlo přece jen na řadu, ale až po vojně a v Brně, kam odjel s kamarádem z vojny Zdeňkem Netopilem.

První pantomima Divadla na provázku

„Začali jsme v brněnském Divadle pantomimy, které tehdy vedl Kaj Kostelník, to však zakrátko skončilo. A tak jsme hráli sami. Na ulici, v Radosti, ve Vysokoškoláku – etudy, souboje, improvizované dialogy. V sedmdesátém jsme se zúčastnili Festivalu československé amatérské pantomimy v Litvínově, kde jsme zvítězili v kategorii dvojic. Jeli jsme tam další rok ještě jednou – to tam byl i Bolek Polívka, jednička v jednotlivcích. Pak jsme šli každý svou cestou – Zdeněk do Prahy na vysokou uměleckou, já v Brně na pajdák. Asi čtyři roky jsem tehdy hrál s Bolkem a Dášou Bláhovou ve Strašidýlkách, první pantomimě Divadla na provázku."

Okamžiky, na které se nezapomíná

Divadlo, krásná životní epizoda, plná nezapomenutelných zážitků. Výtvarný projev si však vydobyl životní prvenství. Už za studia v podobě pravidelných výstav, účastí na Mezinárodních bienále kresby v Plzni. Na desítky lze čítat kolektivní i samostatné výstavy. Po olejomalbě, akvarelech, grafice a dalších technikách se ke slovu dostávají stále více kresby perem a tuší, na nichž se podílejí s tátou i Mia a Andrej. Jako další originalita ve výtvarném světě uspěly v roce 2012 na Bienále kresby v Plzni - jedna z kreseb byla vybrána k turné po galeriích evropských měst.

Nepřekonatelná autorita

“Za mnoho vděčím docentu Miloši Slezákovi, který nás učil na pajdáku kresbu, grafiku, prostorovou tvorbu, desing. Vynikající malíř, sochař, textilní výtvarník, především však pedagog, kterého jsme milovali. Byl pro mne nepřekonatelnou autoritou. Nesmírně jsem si ho vážil nejen jako umělce, ale jako člověka velmi lidského, vlídného a laskavého. Stali jsme se přáteli, kamarády, i pro další léta, neboť jsem po ukončení pajdáku nastoupil na fakultu jako asistent. Mám na něho pochopitelně mnoho vzpomínek, jedna zásadní je z doby studia. Často jsme se totiž rozcházeli v názorech i v realizaci. Když jsem se jednou odvážil mu vytknout, že se mě jako učitel příliš nevěnuje, řekl: Nerad bych tě zkazil, dělej si, co chceš! Tehdy jsem si začal vážit své práce.“

Každý nosíme v srdci vzpomínku na okamžiky, které nás posunuly, poučily nebo dojaly. Na osobnosti, díky nimž jsme něco zvládli, našli cestu. Vůbec nepochybuji o tom, že taktéž velmi lidský, dobrosrdečný a vlídný Jan Bružeňák obohatil své studenty o mnoho okamžiků, na které rádi vzpomínají.

Text: Věra Rasochová

Foto: archiv autora



Doc. Mgr. Jan Bružeňák

malíř, grafik, keramik, ilustrátor, se narodil 5. dubna 1947 v Újezdě pod Přimdou. V letech 1958 – 1966 žil v Ostrově nad Ohří, kde vystudoval střední strojírenskou průmyslovku. V roce 1974 absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kam ještě v témže roce nastoupil jako asistent. Prošel řadou profesí, byl strojvůdcem v povrchových dolech, tiskařem, keramikem, divadelníkem, mimickým hercem. Od roku 1974 až do předloňského roku působil jako docent na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Ovládá různé výtvarné techniky, z nichž vynikly zejména grafiky zobrazující fantaskní a mytologické náměty, kresby, bohatě kolorované akvarelem, knižní ilustrace. V posledních letech se ve svém výtvarném projevu více zaměřuje na kresbu tuší, perem a tužkou na bílých kartonech větších rozměrů, do nichž zapojuje kreativitu svých dětí. Žije a pracuje v Brně.


 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne