Svět podle T & T

Datum: 24.10.2015
obrázek
Pokud jste význam dvou T v titulku nepochopili hned při pohledu na obrázky, vězte, že jde o Zdenu a Jiřího Tylečkovi. V uměleckém světě však jsou známí jako Tylek a Tyleček. Marek Eben, který otevíral jejich pražskou výstavu v roce 2009, vysvětlil důvod této úpravy velmi pěkně: Tylečkovi, když emigrovali, byli tak strašně chudí, že si museli zkrátit jméno. Tylečková na Tyleček a Tyleček na Tylek.

Setkali se před téměř padesáti lety na UMPRUM v Brně. Oba studovali monumentální malbu u akademického malíře Jiřího Coufala. „Zakoukali jsme se do sebe a s ničím dlouho neotáleli. Od první pusy k prvnímu dítěti nebylo daleko,“ komentuje ve zkratce Jiří. O byty v Brně byla nouze, a tak se usadili v jeho rodné Ostravě.

Ostravský start

Čerstvě po škole se člověk malováním neuživí. Jiřímu přišla velice vhod šance pracovat jako scénograf v ostravském studiu ČsT. „Zůstal jsem tam třináct let. A při tom samozřejmě maloval stejně jako Zdenka, která byla doma s dětmi. S odstupem tří let po Evičce totiž přišel na svět Honzík.“

První výstavu měli manželé Tylečkovi v Opavě, když byl synovi rok. O jejich obrazy byl zájem. Některá Jiřího plátna se však komisi, která v té době rozhodovala o přijetí výtvorů do prodejních galerií, nezdála dost angažovaná. Navíc jim chyběl kontakt se světem, možnost volně se nadechnout a poznat výtvarné názory umělců na západ od našich hranic. „Čechy nám připadaly malé, mysleli jsme si, že máme na víc,“ konstatuje Jiří, který prý jako vůdčí a odvážnější z dvojice jen vypadá. „Já se pouštím bezhlavě do svodů tohoto světa – a má drahá choť mě koriguje. A má pravdu. Bez její něžné ruky bych asi leccos zpackal,“ přiznává s úsměvem.

S odvahou do světa

Na tom, že opustí tuzemské stojaté vody a zamíří do Paříže, mekky umělců, se shodli jednomyslně. Cítili, že to zvládnou. „Nejtěžší bylo to rozhodnutí, protože jsme tady zanechali rodiče a přátele, po nichž se stýskalo i dětem. Bylo jim tehdy třináct a deset let. Náš plán jsme uskutečnili v třiaosmdesátém roce při prázdninové cestě do Španělska. Děti dostaly od doktora doporučení kvůli dýchacím obtížím,“ vzpomíná Zdena. „Přeběhli jsme Pyreneje jako srnky, španělští celníci nám byli v patách. Pak jsme se vzali za ruce a vrhli se do hraniční řeky. Na březích Francie jsme stáli zablácení, se zcela prázdnýma rukama. Tašky s nejnutnějšími věcmi pro nový start, které jsme měli s sebou, nám v řece uplavaly…“

Když vás nikdo nečeká a neznáte řeč, jsou začátky těžké. Každá práce přijde vhod. Jiří se uplatnil jako malíř pokojů, Zdena vypomáhala jako uklízečka. Za pochodu se učili francouzsky a v kuchyňce bytu, který si v Paříži najali, v každé volné chvíli malovali.

„Na kopci jemuž vévodí bazilika Sacré-Coeur je mnoho míst, kde malíři tvoří v plenéru. Ale to jsme nechtěli,“ vysvětlují Tylečkovi. „Věřili jsme, že lidi začnou chodit za námi. Podařilo se to  našem Art ateliéru na Montparnassu. Moc to místo milujeme, je to náš Boží bod ve Francii.“

Paříž je zázrak

Město nad Seinou nové obyvatele nezklamalo. „Měli jsme velké štěstí, potkali jsme tam nádherné lidi. Podali nám pomocnou ruku, i když jsme si zpočátku nerozuměli. Záhy jsme našli rámaře a pak i kamaráda z Čech, pana Tománka, který nám půjčil svůj butique. Tam jsme už rok po příchodu do Paříže uspořádali první výstavu. Byl to významný krok pro navázání kontaktů s kolegy i zákazníky,“ doplňují se Zdena s Jiřím ve vyprávění.

Většina dnešních klientů dvojice Tylek a Tyleček se však objevila přímo na prahu jejich ateliéru, jehož dveře jsou návštěvníkům stále otevřené. Nejdřív třeba jen nakouknou, jednou, podruhé, a pak přijdou pro obrázek. „Nechávají nám lístečky s kontakty, takže na výstavy, které se konají pravidelně dvakrát ročně, odesíláme osm set pozvánek,“ říká Zdena se zářivým úsměvem.

„V Paříži se člověk setkává se spoustou výtvarných názorů. S některými souhlasíte, s jinými ne, hladí vás to a nutí jít dál,“ filosofuje Jiří. „Průměrný věk v Paříži je pětatřicet let. Je tam spousta mladých dravých lidí, ale je to nádherná energie, která se vám vlévá do žil. Tam nemáte čas stárnout. Spíš máte chuť dělat stejné hlouposti jako ta mládež okolo.“

Rozkvetlá paleta

Díky Paříži se dnešním hostům naší galerie otevřela nejen Evropa, ale celý svět. „Na pařížské výstavy přicházeli zájemci a divili se: Jé, vy jste ještě nebyli v Japonsku, Austrálii, na Tahiti… pojeďte se podívat! My jsme do té doby skoro nikde nebyli, ale tenhle nedostatek jsme rychle dohnali,“ konstatuje Jiří.

Díky pozvání milovníka umění z Korziky strávili měsíc na tomto nádherném ostrově. Dalších pětadvacet let jezdili vždy o prázdninách, když se jejich korzický přítel vydal na dovolenou, do jeho domu, malovali pod fíkovníky… Doktor Joby, sběratel a milovník umění, pozval Zdenu s Jiřím na Martinik. „A zase jsme zcela vyměnili paletu. Nemohla jsem se nabažit krásy obrovských květů stejně jako barev, jimiž hýřil karneval, který jsme tam absolvovali,“ vzpomíná Zdena.

Následoval americký Seattle, kde mají také přítele, a pak Tahiti, které proslavil svými obrazy Gaugin. „Je to velice inspirativní, panenská země. Boží klid. Byli jsme tam šest týdnů a pod stříškou ze slámy malovali osm hodin denně. Přivezli jsme si obrazy na celou výstavu,“ přidává Jiří další dílek skládanky. „Ženy jsou tam skutečně krásné. A teď udělejte něco stejně kvalitního, nebo možná ještě lepšího než slavný Paul! To samozřejmě nelze srovnávat. Já jsem zkrátka nabídl Tahiťanky dvacátého století podle Tylka.“

Otokičiho cesta

Obrazy manželů Tylečkových se dokonce objevily na Světové výstavě 2005 v Japonsku. Fakt, že zkrášlily expozici pořadatelské země, má na svědomí jejich další obdivovatel, pan Ornisan Orvi. Objevil jejich obrazy v hotelu Ritz, kde umělci otevřeli v roce 1992 další pařížskou galerii, a divil se, že neznají Japonsko.

„Při jedné z návštěv, při nichž jsme se snažili odčinit tento nedostatek, se na nás obrátili tvůrci japonské expozice. Požádali nás, abychom ilustrovali cestu jejich odvážného předka Otokičiho, který před dvěma sty lety utekl z Japonska a projel pět kontinentů. Já na to, že ilustrace nejsou zrovna naše téma,“ vysvětluje Jiří. „A pak má žena řekla památnou větu: Můžeme navštívit místa, kde Otokiči byl, a namalovat to, co vidíme dnes. Zatleskali – a dali nám na to tři roky.“

Na každém kontinentu namalovali Zdena s Jiřím po deseti obrazech, dohromady stovku. Některé až o rozměrech 2,5 na 2 metry. Rozhodli se, že by vedle dalších témat, charakteristických pro ten který kontinent, měly být některé motivy shodné. „Já jsem namaloval pětkrát madonu a moje žena kytici. A věřte, není to tak jednoduché namalovat evropskou, americkou a japonskou kytku,“ hodnotí s uznáním Jiří.

Když se kolekce transportovala na výstaviště v japonském Aichi, vážily bedny na letišti dvě a půl tuny! Obrazy visely v pěti pavilonech šest měsíců a Japonci zaznamenali největší návštěvnost ze všech zemí. Na závěr celou Otokičiho cestu koupil jeden japonský sběratel.

Zrání je krásné

Přestože základy malby studovali Zdena a Jiří u stejných profesorů, styl jejich tvorby se liší. A postupem času samozřejmě také vyvíjí – od realističtějšího k větší abstrakci. Změnil se i podklad, na který malují. Protože jezdí hodně do tropů, kde se plátno hodně vlní, používají sololit nebo překližku. „Pracujeme tak už téměř čtyřicet let a malba pořád drží,“ ujišťuje Zdena. „Samozřejmě se desky musí upravit.“

Ptala jsem se, zda se partneři, kteří malují v jednom ateliéru, přece jen neovlivňují? „Když je někdo vedle vás a ještě se vám jeho obrazy líbí, samozřejmě to trochu ovlivní. Ale když si vezmeme stejné téma, přistoupíme k němu každý úplně jinak,“ ujímá se opět slova Jiří. „A jsme si také vzájemně prvními kritiky. Moc za to Zdeně děkuju, člověk se trápí mnohem méně pochybnostmi. Já jsem se celý život věnoval motivu ženy, což je podle mě nejkrásnější, co mě mohlo potkat. Toto nádherné téma samozřejmě zpracovalo mnoho tvůrců přede mnou. Ale člověk se musí snažit ztvárnit ženu jinak než všichni ostatní. Musí do obrazu vložit svůj pohled, fantazii, cit… A zaujmout tím ostatní. Hledám půvab, nikoliv krásu. Je to cesta i do budoucna. Vytvořit něco, co vlastně reálně neexistuje, ale divák to přesto za realitu považuje.“

Zdena, když stojí nad čistou plochou, potřebuje slyšet hudbu. A pak se prý zamýšlí, odkud kam. „Vpluji do hudby a je pro mě snazší začít,“ vysvětluje. „Já začínám vždy tam, kde jsem skončil. Dělal jsem nějaké téma a říkám si, vždyť se to dá udělat ještě jinak. Téma, ať je jakékoliv, má nekonečné množství řešení. Anebo přijde nějaká myšlenka, která je větší – a začnete pracovat na ní,“ přidává své pocity Jiří.

Stejně jako se vyvíjí styl této odvážné umělecké dvojice, zraje i jejich vztah. „Zažíváme spolu stále nové situace a já ve své ženě objevuji stále nové tóny,“ obrací se Jiří ke své paní, „poznávám ji znovu a znovu… A předpokládám, že ona to vnímá podobně, protože jsem jinej, než když mi bylo dvacet.“ Zdena tuto kapitolu uzavřela jedinou větou: „Jsme s Jirkou v dobré pohodě a přátelství čtyřicet sedm let, což je sotva začátek, řekla bych.“

Rodná hrouda stále voní

Hodně času sice tráví Tylečkovi na cestách, hledají inspiraci pro svou paletu. Často pak malují ve své usedlosti nedaleko Paříže, kterou koupili před patnácti lety a z gruntu rekonstruovali. Ale vždy se rádi vracejí domů. V Paříži mají děti a čtyři vnoučata, přátele, není možné, aby ji nevnímali jako svůj domov. Syn Jan absolvoval obchodní školu a je prodejcem v jejich galerii, dcera Eva vystudovala vysokou školu se specializací na módní návrhářství, ale navrhuje šperky. Dělají rodičům radost.

„V Paříži žijeme už třiatřicet let, v roce 1989 jsme přijali francouzské občanství. Francii milujeme, ale když přijedeme do Čech, ten jazyk nás pohladí. Rodná hrouda je nenahraditelná. Tomu člověk neporučí, jde to nějak zevnitř,“ doplňují se Zdena s Jiřím. V Brně zajdou na Petrov do kostela sv. Jakuba, v Praze si nenechají ujít chrám sv. Víta s nádherou Svatováclavské kaple nebo gotické madony v Anežském klášteře. Jejich další pravidelnou zastávkou je staroměstská Galerie La Femme v Bílkově ulici.

Právě pro její útulné prostory připravili Tylek a Tyleček svou čtvrtou výstavu v Česku. „Děláme ji s velikou radostí,“ přiznávají. Nezapomeňte se přijít podívat,“ zvou upřímně.

Rádi tlumočíme. Výstava potrvá od 20. října do 3. listopadu.

Text: Marie Rubešová, foto: archiv autorů


Jiří Tyleček a Zdena Tylečková

Jiří Tyleček se narodil v roce 1948 v Ostravě.

Zdena Tylečková se narodila v roce 1948 v Brně.


V letech 1963 – 1967 studovali Uměleckoprůmyslovou školu v Brně a dva roky po absolutoriu se stali manželi. Do Francie emigrovali s dvěma dětmi v roce 1983. Žijí a tvoří střídavě v Paříži a na venkovském statku u Paříže. Na pařížské adrese, na 96. Avenue Mozart, mají i prodejní galerii. Další si otevřeli v roce 1992 v hotelu Ritz na náměstí Vendome, který je v posledních letech v rekonstrukci. Stálou expozici mají v Nagoje v Japonsku. Získali diplom Arts, Sciences et Letters (umění, vědy a literatury). Vystavovali na mnoha místech ve Francii, na Martiniku, Guadeloupe, ve Švýcarsku, v Itálii, Belgii, Austrálii, Japonsku a v rodné České republice.

 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

Hledání v obsahu

Počasí

Soutěž

Napište nám

Partneři

Anketa

Jaký rozměr má váš byt?
 
47%
 
17%
 
20%
 
7%
 
5%
 
4%

Diskuze

Ke stažení

Nejčtenější články

Odkazy

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne