Něžné karikatury Mony Lipi

Datum: 29.9.2015
obrázek
Nejsou to žádní giganti, ale přitahují oči jako magnet. Solitérní plastiky Moniky Lipinové, která si jako autorka vtipně zkrátila jméno, jako by svýma očima, postojem či náznakem pohybu, jehož pokračování tušíte, vyprávěly svůj malý příběh. Ne nepodobný tomu lidskému.

Monika vyrůstala obklopena uměním. Její otec, galerista Miroslav Lipina, ji brával už jako čtyřletou na výstavy, které kdysi instaloval pro Ústředí výtvarných umělců. „Neměl mě kdo hlídat,“ směje se Monika, „a tak jsem odmala nasávala umění. Jako děcko mě samozřejmě přitahovaly hlavně barevné pozitivní obrazy - Adolf Born a Stanislav Holý, to byli tenkrát mí favoriti. Knížky Dobrodružství a Námluvy pana Pipa, to byly moje dětské bible. Později jsem pak tátovi pomáhala při instalacích výstav a brigády jsem na střední škole strávila ve výstavních síních jako kustodka.”

Kreslit nebo učit?

Bylo logické, že si dívka jako mimoškolní aktivitu zvolila kurzy kreslení a malování. Ale v pubertě vzalo malování za své, protože měla stejně jako její vrstevníci trochu jiné zájmy. „Když mi bylo sedmnáct, jela jsem do Slavonic na Letní školu duchovního experimentu, kterou vedl architekt David Vávra, Kryštof Trubáček a další umělci kolem legendární Besídky. Tam mě výtvarné prostředí zase vtáhlo. Po základní škole jsem chtěla jít na textilní školu a být módní návrhářkou, ale nakonec jsem se dostala na gympl. A volba profese se zase o čtyři roky odložila.“

Příroda a umění

Moniku zajímala architektura, ale matematika nepatřila k jejím oblíbeným předmětům. Inklinovala spíš k humanitním vědám. I když se původně zdálo, že se vydá v otcových šlépějích, šla na Pedagogickou fakultu studovat francouzštinu a společenské vědy. Ale semínko bylo zaseto. V roce 1999 ji přilákal kurz keramiky, který pořádal na Pohořelci Jiří Pošva. „Jirka mě naučil všechno podstatné kolem hlíny, dělali jsme figurální plastiky, akty, reliéfy, formy… Během prvního roku na Pohořelci jsem věděla, že mě nejvíc baví tvořit zvířata, začalo to pásovcem, surikatou, tapírem… objevovala jsem si méně známé druhy zvířat skrz keramiku. Tím se propojily mé dvě záliby – příroda a umění“

Spojení se čtyřmi živly

Práce s hlínou Moniku pohltila. „Hlína je úžasný materiál. Nabízí mi svou elementární formu a čeká na můj otisk, energii a invenci. Má i určité terapeutické účinky. Pozoruji to kdykoli dám někomu z mých přátel kus hlíny, aby si to zkusili. A na keramice mě také fascinuje, že vzniká spojením všech čtyř živlů. Země, vody, vzduchu, jímž výtvor prochází při schnutí, a pomyslného ohně v peci, dnes ve většině případů nahrazeného elektřinou.“

Kdo navštěvuje Galerii La Femme v pražské Bílkově ulici, ví, že se z Moniky nestala učitelka francouzštiny. Pomáhá v galerii otci - a díky tomu se může věnovat i tvorbě plastik. Obdivuhodné je, že se nevydala cestou svých učitelů a vzorů, že ji nezlákala ani barevná krása keramiky z Maříže, kde si ke keramice poprvé “přičuchla“ na letní škole. Ztvárňuje drobné živočichy, kteří většinou žijí v pralesích a končinách, kam se málokdo z nás podívá.

Společné rysy s člověkem

„Všechna moje zvířata vycházejí z reálné inspirace, tedy nevymýšlím si nějaké nové druhy, i když by se to někdy mohlo zdát. Chvostan, urzoun nebo outloň váhavý vypadají v přírodě trošku jinak. Tohle je zjednodušená forma. Navíc některý jejich rys, podle mě charakteristický, trošku karikuju. Ale snažím se to zase nepřehnat. Můj učitel vždy říkal: „Nemá smysl kopírovat přírodu, ta to všechno vymyslela a vytvořila dokonale. Na nás je, abychom udělali dobrou stylizaci.“ Monika přiznává, že na svých zvířecích vzorech hledá i společné rysy s člověkem. A přidává samozřejmě i své pocity.

Hnací síla pro další tvorbu

„Z počátku jsem nepomyslela na to, že by se ta moje zvířata někde vystavovala, nebo že by je dokonce chtěl někdo koupit. Jednou jsem přinesla čerstvě vypáleného spícího sysla k nám do galerie, abych ho druhý den odnesla domů, pak jsem ho tam ještě pár dní nechala a přišla paní, která ho koupila. To je samozřejmě tak trochu přelomová událost, která člověka motivuje. Potom jsem tu a tam něco v galerii vystavila, nic moc jsem si ale od toho neslibovala. Časem se ukázalo, že se ta zvířata kupodivu lidem líbí a to je ta největší hnací síla pro další tvorbu a zdokonalování se”, říká skromně Monika. „Pak přišla jednou galeristka z Galerie české plastiky a chtěla bronzového pásovce do své galerie. Mezitím jsem si už totiž začala nechat některé věci odlévat do bronzu. A to byl další motivační bod. Ta moje zvířata si spíš tak žila svým vlastním životem a občas si jich někdo všimnul a posunul je někam dál.“

Za outloněm váhavým

Monina zvířata patří většinou k ohroženým druhům. Ona sama cítí velkou potřebu chránit přírodu a její obyvatele. Loni se dokonce vydala na Sumatru do rezervace Green Life s projektem Prales dětem. „Dva Češi tam skupují kusy pralesa a vytvořili si soukromou rezervaci, tím možná zabránili vykácení těchto území, vše je posvěceno tamními úřady. Občas jde o drahocenný primární les s původním ekosystémem, který je tak snad ochráněn - prozatím. Ovšem cesta k ochraně přírody je vždycky plná balvanů a proto obdivuji všechny, kteří mají tu sílu a kuráž a dělají to pro další generace. Vezměte si tasmánského tygra, toho jsme úplně vyhubili. Bylo by smutné, kdyby děti našich dětí koukaly na většinu zvířat jen na fotkách a filmech pro pamětníky…. Pár týdnů v džungli byl nezapomenutelný zážitek. Za kuchyní skáčou giboni, pár desítek metrů od tábora samice divokého orangutana s mládětem, nad údolím krouží zoborožci a dole u potoka čerstvá tygří stopa.“

Oběť své roztomilosti

Monika přiznává, že ji na Sumatru přivedl i její zájem o outloně váhavého, kterého s oblibou ztvárňuje. Tajně doufala, že ho tam uvidí, ale nepodařilo se. Okrajově spolupracuje i s organizátory projektu Kukang (outloň), kteří budují pro tato plachá zvířátka na Sumatře sanatorium. „Outloňové jsou totiž bezohledně odchytáváni pytláky. Jednak je zde velká poptávka od Číňanů, kteří z nich používají hlavně kosti pro svou tradiční medicínu, a v poslední době se outloň stal i vyhledávaným domácím mazlíčkem. Přiznávám, že i mě před pár lety přišla roztomilá videa na youtube s outloní samicí Soňou, která se nechá drbat na bříšku. Jenže když pak pochopíte, co je za tím, například, že jim na černém trhu vyrvou špičáky, aby svého pána nepokousali, že jich mnoho umře v kleci na černém trhu na nejrůznější nemoci, nebo při transportu vyčerpáním, že jde o kriticky ohrožený druh… přijde vám pak podobné video zrůdné. Outloň je obětí své roztomilosti. Ale nejde samozřejmě jen o outloně, jsou to desítky dalších druhů a to tady teď mluvím jen o Sumatře.”

Monika čerpá inspiraci i na svých dalších cestách - Nicaragua, Venezuela, Brazílie, Argentina… Jako organizátorka projektu České umění v Ekvádoru se s Galerií La Femme dostala i na Galapágy. „Když už jste v Ekvádoru, tak si Galapágy nemůžete nechat ujít. Turismus zde je naštěstí docela omezen. Jde o rezervaci a důkazem, že se tady zvířatům neubližuje je snad i to, že na každém rohu leží buď leguán, nebo lachtan a nemají z lidí strach. A není to tím, že by je turisté krmili. Z toho by měli pořádný malér …”

Volání divočiny

Outloň váhavý, chvostan bělolící, luskoun, kaloň, babirusa, surikata a další plastiky Mony Lipi nechyběly na květnové výstavě v Galerii La Femme. Profesor Boris Jirků se o nich vyjádřil velmi pochvalně. „Není to prvoplánová jednopohledová karikatura, ale solitérní plastika nabízející plnou sochařskou formu ze všech stran, umocněnou kvalitními ušlechtilými materiály, jako jsou glazovaná keramika, nebo patinovaný bronz. Práce Mony Lipi jsou pozitivní zprávou. A to v dnešní době není věru málo.“

Na této výstavě s mottem Volání divočiny se Monika spojila se dvěma dalšími umělci, pohybujícími se kolem Galerie La Femme, kteří k jejím komorním plastikám vytvořili na stěnách „pozadí“. Koncem dubna, kdy jsme se potkaly, byla sama zvědavá, jak bude výstava vypadat „Ten nápad oslovit Richarda a Vladimíra vznikl spontánně, asi u nějakého dobrého vínka, řekla bych… asi jsme se bavili o cestování“, směje se. „Richard Augustin jezdí každý rok v zimě do Indie a udělal pěknou pop-artovskou kolekci krav. Požádala jsem ho, aby zkusil udělat i jiná zvířata. A Vláďa Brunton dělá zajímavé fotografické práce, metodou tzv. stříbrné želatiny, tak jsem mu řekla, jestli by neudělal pro změnu místo ženy nějaké zvíře…“

I když jste výstavu možná nestihli, zastavte se v galerii La Femme v Bílkově ulici 2 třeba jindy (mimochodem – galerie letos slaví 15. výročí od založení). Móniným něžným karikaturám to sluší i v depozitáři. A můžete se těšit na další výstavu, při níž budou její zvířátka lenivě pózovat před obrazy Věry Krumphanzlové. Mělo by to být v listopadu v žižkovském Atriu.

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv autorky

Monika Lipinová

narodila se 5. února 1978 v Praze. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Absolvovala kurzy keramiky u sochaře Jiřího Pošvy a dále rozvíjela svůj talent v samostatné tvorbě. Její díla jsou zastoupena vedle Galerie La Femme například v Galerii české plastiky v Praze, v galerii Crears, v galerii Casa San Marcos v Ekvádoru a v soukromých sbírkách v Čechách, ve Francii, Německu, Rakousku, USA atd. Pravidelně spolupracuje s nadací Archa Chantal a Kontem Bariéry Nadace Charty 77. V roce 2014 měla dvě větší výstavy: v Městské galerii Špejchar v Chomutově a v Galerii Crears v Rožnově pod Radhoštěm.

Galerie La Femme, Bílkova 2, Praha 1, www.glf.cz

www.monalipi.cz

 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

Hledání v obsahu

Počasí

Soutěž

Napište nám

Partneři

Anketa

Jaký rozměr má váš byt?
 
46%
 
17%
 
20%
 
7%
 
5%
 
4%

Diskuze

Ke stažení

Nejčtenější články

Odkazy

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne