Pocta Hrabalovi

Datum: 18.6.2014
obrázek
Nedávno jsme vám představili výběr prací výtvarníků, kteří tvoří svá díla v rámci projektu Domácí úkoly. Témata zadává Miroslav Lipina, majitel Galerie La Femme. Jako jedenadvacátý domácí úkol bylo vypsáno téma Pocta Bohumilu Hrabalovi. Když se ohlédneme na spisovatelovu tvorbu, povídky, romány i na jeho svérázný život, je jasné, že inspirace byla bohatá.

Inspirace z Budapešti

K vypsání tohoto Domácího úkolu inspiroval Miroslava Lipinu loni zjara Michal Černý, ředitel Českého centra v Budapešti. „Michal Černý mi loni v květnu připomněl, že se blíží sté výročí narození Bohumila Hrabala, okamžitě jsem si uvědomil, že to bude výborné téma pro domácí úkol na rok 2014.“

Velký nebo malý obraz?

„Oslovil jsem víc lidí než obvykle. Všichni do toho šli s nadšením. Naznačil jsem, že možná získáme možnost vystavovat na Staroměstské radnici. Ale neměl jsem to potvrzeno, a tak umělci nevěděli, zda mají dělat velké nebo menší věci. Vždyť druhou variantou byla moje prostorově menší Galerie La Femme,“ vypráví s úsměvem organizátor akce. „Někteří, například Roman Brichcín, Ladislav Klusáček nebo Miroslav Jiránek, uvěřili a vytvořili dopředu větší obrazy. Nevěřící měli smůlu. Když bylo rozhodnuto, nestihli udělat nic většího.“

Místo názvů příběhy

Když začali výtvarníci nosit obrazy, na některých prý bylo těžké poznat, jak s Hrabalem a jeho tvorbou souvisejí. Miroslav Lipina tento problém vyřešil jednoduše. Tvůrci museli nosit také text, na kterém popsali svou inspiraci. Že to byl dobrý nápad, můžete posoudit i vy.

Svůj domácí úkol stihlo v termínu odevzdat třiaosmdesát „žáků“, a to nejen tuzemských. „Okno pana Hrabala“ poslala i významná holandská autorka Stasha Chimbur, z Bělehradu přivezla obraz Tanja Aleksić, přispěli i čtyři výtvarníci ze Slovenska, například Igor Piačka,“ vypočítává Miroslav Lipina. „Zúčastnili se i fotografové a tvůrci koláží.“

Hrabal se ještě vrátí

Výstava na Staroměstské radnici skončila 23. března a hned se stěhovala dál. Nejdřív do Maďarska, do Českého centra v Budapešti, a pak do Tatabánye, města, které leží 50 kilometrů nad Budapeští. V květnu si projekt prohlédli návštěvníci Českého domu v Bruselu.

Pak se Hrabal vrátí zase domů. Koncem srpna a v září se obrazy objeví v Kroměříži. Takže ten, kdo nestihl výstavu v Praze, může si udělat výlet na Hanou. Uvidí dokonce i nové obrazy, protože opozdilci své domácí úkoly ještě přinášejí.

Text: Marie Rubešová

Foto: Galerie La Femme

Bohumil Hrabal

se narodil 28. března 1914 jako Bohumil Kilián v Brně-Židenicích. Když mu byly dva roky, vdala se jeho matka za Bohumila Hrabala, který přijal Bohouška za vlastního, a odstěhovali se do Nymburka. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 vystřídal několik pracovních míst, aby nakonec zvolil povolání železničáře. Byl přidělen do stanice Dobrovice, která se stala spolu se stanicí Kostomlaty nad Labem předobrazem pro Ostře sledované vlaky (1965). Po skončení války Hrabal dokončil studia na právnické fakultě, tuto dráhu však nenastoupil.

V roce 1948 se odstěhoval do pražské Libně. Pracoval v dělnických povoláních (např. jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici) a psal „do šuplíku“. V roce 1965 koupil chatu v Kersku, kde ho uchvátilo sousedství s Labe i klid, který hledal pro své psaní. Vzniká Historický a poetický průvodce Kerskem a v roce 1975 povídková knížka Slavnosti sněženek i řada dalších děl. Po srpnu 1968 jeho knihy nesměly vycházet, tak žil stranou veřejného dění obklopen svými pověstnými kočkami.

Na jaře 1988 se Hrabalovi přestěhovali z ulice Na hrázi v Libni do Kobylis. Pobyt v Libni, která se odrazila například v Příliš hlučné samotě, Něžném barbarovi nebo Svatbách v domě, připomíná nevelká ošlapaná pamětní deska v asfaltu chodníku. A nedaleko stanice metra Palmovka byla v místě bydliště Hrabalových, které muselo ustoupit výstavbě, vytvořena na zdi autobusového nádraží tzv. Hrabalova zeď - dílo akademické malířky Tatiany Svatošové.

Spisovatel zemřel 3. února 1997. Vypadl z okna pražské nemocnice na Bulovce, údajně při krmení holubů.

Pábitelé

Svět Bohumila Hrabala, kde se prolíná nastupující socialismus a doznívající uspořádání společnosti, je surrealistický sám o sobě. Hodnoty i nehodnoty zpřeházené do groteskních situací připomínají cirkusové vystoupení. Hrabal uprostřed dění naslouchá figurkám i osobnostem na periferii společenských proudů a s laskavým porozuměním se jich ujímá.

Zdeněk Janda

Chambre separee

Čtvrtek, důležitý den. Tak zvaný Kabinet vizitace - Chambre separee. Slečny a burziáni. Když se jim povedl nějaký obchod, bylo šampaňské a koňak, skvělá jídla. Burziáni rozdávali bankovky a na obnažených slečnách prostřeli lahůdky a obdivovali tu krásu. Stále se smáli a žertovali a ke slečnám byli vždy dvorní. Tak plynuly čtvrtky v Hotelu Paříž.

Milan Chabera

Krasosmutnění

Je to moje vzpomínka na starou Libeň, kdy to tam bylo "cejtit" Hrabalem. Oprýskané zdi (vstupující také do Boudníkových strukturálních grafik), koule plynojemu, siluety domů na periferii i popelnice plné smutku, ale i touhy a "perliček na dně".

Jiří Mocek

Hravý svět Bohumila Hrabala

Obrazem Hravý svět Bohumila Hrabala chci alespoň zlomkem poukázat na krásné dílo, které tento člověk vytvořil a zanechal. Dílo, ve kterém nám autor předkládá jeho ohromnou lásku k životu ve velice hravé formě.

Bohumil Eliáš jr.

Bahnhof Kostomlaty 1945

Neznám poetičtější scénu z českého filmu, než je tato. A teď mě omluvte, nemohu psát déle. Musím totiž dýchnout na razítko.

Rudolf Brančovský

Venuše libeňské

Jsou léta šedesátá, mně je něco kolem sedmnácti a okouzleně zírám na dívky v kaliopkách. Kolem se všechno nějak rozpadá, nad západním obzorem jasně září večernice. V útulném teple svých domovů ty dívky čtou světovou literaturu, Saroyana, Kerouaca, Steinbecka. a Hrabala. Když je potkám někde na periferní ulici, nejsem schopen slova.

Miroslav Jiránek

Pohled do nebe

Jednou mi zavolali jako známému ilustrátorovi a ptali se mne, kterému českému spisovateli bych navrhoval udělit Nobelovu cenu za literaturu. Odpověděl jsem: "B. Hrabalovi". Pořád si myslím, že to je ten pravý autor. První setkání s jeho literaturou jsem zažil za studií na AVU, kdy jsem měl privát a ateliér v podivuhodném vybydleném domě naproti prodejně Rokytka ve Vysočanech. Ten dům už před lety ustoupil nové výstavbě. Bylo to o pár zastávek tramvají dál než Automat svět. Jel jsem přeplněnou tramvají z Letné do Vysočan a byl jsem v Hrabalově světě, četl jsem knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Začetl jsem se a přejel na konečnou.

Nastoupil jsem opět, jel na opačnou stranu, začetl a přejel na konečnou v Modřanech. Když jsem jel zpět, opět jsem přejel svou zastávku až na konečnou. Tam jsem si sedl do trávy, pod lampu, neodolatelně přitahující noční můry a knihu v klidu dočetl. To už jsem s žádným jiným spisovatelem nezažil. Bohumile, děkuji Vám.

Boris Jirků

 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne