Vladimír Jelínek - Sto tváří ženy

Datum: 10.10.2013
obrázek
Umění jako jeden z vrcholných projevů tvořivých schopností člověka a jeho vztahu k světu přírody i lidí má v historickém vývoji i v současném životě společnosti nepostradatelnou a nezastupitelnou úlohu. Na zvyšování duchovní úrovně, prohlubování citového života a uspokojování estetických potřeb člověka se významnou měrou podílí také výtvarné umění.

Setkání v červenci

Z kuchyňského okna panelového bytu v pražských Řepích je docela pěkný výhled. Proč by také ne, když byt je až v posledním patře jednoho z paneláků. Parapet okna zdobí několik exemplářů rozkvetlých orchidejí. Zavoněla káva oslazená lžící medu, hostitelova specialita. Štrůdl byl také vynikající.

Na stole se ale také objevily výstřižky z novin, katalogy z umělcových výstav a několik drobných plastik, představujících ženy v nejrůznějších podobách. „Maloval a kreslil jsem odmala. Dokonce jsem zpočátku uvažoval, jestli by malování nemohlo být pro mne víc než jen koníčkem. Člověk míní, lidé mění. A tak jsem byl v sedmnácti, tedy po maturitě, přijat na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Po jejím absolvování dva roky praxe v plzeňské nemocnici a pak deset let služby na vojenském letišti. A pak přišla Praha. Nelituji, že jsem zvolil toto povolání, stejně jako jsem rád, že mi zůstalo krásné hobby.“

Malování na čas zvítězilo

Zájem o výtvarné umění Vladimír Jelínek rozvíjel dál. Rozděloval čas mezi lékařskou praxi a malování. Až mu jeden z předních plzeňských výtvarníků zcela nepokrytě řekl, že má navíc a měl by dělat něco pořádného. „Dvacítku obrazů jsem tenkrát hodil, obrazně řečeno, do koše a podle jeho rady jsem si koupil olejové barvy a začal velmi intenzivně studovat malířské techniky. Namaloval jsem sérii plzeňských motivů. Ty se pak dostaly na přehlídku do Bratislavy.“ A právě městské veduty, z nichž se jich pár zachovalo, připomínají výtvarníkovy umělecké začátky. Domky se choulí jeden ke druhému, pojednány v jasných barvách vyhlížejí přátelsky, útulně a vesele, tak jak si je oko malíře přálo vidět ve skutečnosti. Jeho představivost objímá realitu v skladebném oproštění a v citovém soustředění. Je to skromný, ale vlastní a jímavý a přitom sdílný svět.

Sochařské začátky

V letech služby na letišti musely múzy ustoupit poněkud do pozadí. „Tři roky jsem na štětce ani plátno nesáhl, zato jsem obrazy kupoval. A to byl počátek mé sběratelské vášně. A došlo i na starožitnosti. Co večerů jsem strávil v rodině hodináře nedaleko letiště. A hlavně v jeho dílně. Tam jsem se také dostal ke dřevu. V té době sloužil u útvaru řezbář, od kterého jsem si vypůjčoval ubírák, dláta a další řezbářské propriety. Téměř každou neděli jsem dlabal, tesal, brousil, až se ze mne, lidově řečeno, kouřilo. A první hodiny byly na světě. Za čas jsem si troufl i na první plastiky.“

První výstavy se skupinou K

Dřevu zůstal Vladimír Jelínek věrný. V truhlárně vedle ošetřovny získal další řezbářskou praxi. Postupně pronikal i do teorie sochařství a stejně jako při malířských začátcích, studoval katalogy a vysokoškolská skripta. Inspirace literaturou se odrazila v tvorbě negerských masek a plastikách hlav. Nejprve v kopiích, ale už na nich byl znát řemeslný fortel a udivovalo dokonalé provedení, což byl důkaz o tom, že dřevu už téměř dokonale rozumí. A opět přišel přítel. „Malíř Pavel Bouda mi jednou velice stroze řekl: „Proč ty vlastně neděláš vlastní věci, dřevěné plastiky?“ A tenkrát jsem o tom začal důsledně přemýšlet. Začal jsem shánět dřevo takříkajíc od Šumavy k Tatrám a pilně tvořil v dílně na chalupě u rodičů. A výsledky se dostavily. Měl jsem touhu představit i jiným, co se zrodilo. A tak přišly na pořad dne i první výstavy, především se skupinou K.

Žena v mnoha podobách

Vladimír Jelínek našel konečně vlastní výtvarné vyjádření. Tematický okruh, který si zvolil, není nikterak široký. Jde vlastně o jediný motiv, ženskou figuru, nejčastěji akt. Tedy téma z nejstarších a nejčastějších, které vždy posouvalo tvorbu autorů spíše k pólu lyrické výpovědi, poetičnosti, s převažující estetickou funkcí a méně obsažnou obsahovostí. Podobně je tomu i u soch Vladimíra Jelínka. Jeho ženské akty však oscilují mezi dvěma póly. Na jedné straně cítíme, že se svým pojetím hlásí do oblasti vyjádření abstraktních pojmů, alegorie a symbolů, ale zároveň svou výraznou tělesností a smyslovostí nás obracejí k realitě, což vytváří jejich zvláštní napětí a přitažlivost. I ze samotných názvů jako například Melancholie, Alegorie smutku, Jaro nebo Dívčí akt vyplývá, že se zde autorova introverze zajímavě prolíná s obecnou symbolikou lidských nálad a pocitů. Podobně je tomu i u ženských portrétů, které vlastně nejsou portréty v pravém slova smyslu, ale spíše ideálním vyjádřením ženského psychického a fyzického typu.

Vyvolat žádoucí dialog

Prohlížím si katalogy z výstav. Znovu beru do ruky jednu z plastik a pozoruji precizní formu zpracování. V jednom z nich Pavel Petr napsal: „ Z hlediska formálního je typickým znakem všech soch plastičnost a klenutost jejich objemů. Jejich skulptivní charakter, daný sochařskou technikou, je natolik potlačen, že máme pocit, jako by byly modelovány přidáváním, nanášením hmoty a nikoliv jejím ubíráním. Svou roli jistě sehrál i materiál, což je většinou lipové dřevo, jehož povaze nejlépe vyhovuje dokonale opracovaný, hlazený povrch. Ten podporuje spíše zdání modelace než řezby a v kombinaci s jednoduchým tmavým mořením vytváří ideální podmínky pro odrazy světla na soše, čímž vyniká znamenitá modelace a stavba Jelínkových soch. Autor natolik ovládl technické a výrazové prostředky zvoleného výtvarného druhu, že je schopen tlumočit prostřednictvím plastiky své představy, pocity, myšlenky, vyvolat žádoucí dialog mezi dílem a divákem, realizovat v maximální míře vyváženost obsahu a formy.“

Text: Jan Chára, foto: archiv autora

MUDr. Vladimír Jelínek

narodil se 6. června 1941 v Kolíně. Po středoškolských studiích na JSŠ v Uhlířských Janovicích absolvoval v roce 1964 jako vojenský posluchač lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Po dobu aktivního života působil jako vojenský lékař v Plzni, Žatci a v Praze. Od mládí se zajímal o výtvarné umění a jeho první výtvarné pokusy měly podobu kreseb a maleb a byly podporovány absolvováním řady kursů kreslení a malování. Sběratelství různých starých předmětů, zejména vyřezávaných hodin, ho přivedlo k prvním řezbářským pokusům. Práce se dřevem ho zaujala, a tak se poměrně rychle přes vlastnoručně vyřezávané hodiny, různé rámy a negerské plastiky dopracoval k vlastní volné sochařské tvorbě. Zásluhu na tom měla i mnohá osobní přátelství s řadou profesionálních výtvarných umělců, kteří ho na tuto tvorbu orientovali. Měl také úzký kontakt s Armádním výtvarným studiem a byl jedním z propagátorů a prvních účastníků výstav výtvarných prací příslušníků pražské posádky pořádaných Ústředním domem armády. Řadu let se také úspěšně účastnil soutěže ASUT. Ve svém rodišti byl členem amatérské výtvarné skupiny K při regionálním muzeu a zúčastnil se v letech1980 – 1989 řady jejích výstav.

Po skončení aktivní profesní činnosti odešel do výslužby a v současné době žije a tvoří v Praze a ve Svojetíně na Rakovnicku. Kromě řezbářské a sochařské tvorby se úspěšně věnuje i restaurování starých hodin a zhotovování jejich originálních replik.

 

PP na sociálních sítích

Facebook

Google+

RSS

Aktuálně

Interiér

Exteriér

Financování

Družstva a SVJ

Něco navíc


Časopis Panel Plus

Jsme ověřená firma

PANEL PLUS PRESS s.r.o. - idatabaze.czNakladatelství a vydavatelství - idatabaze.cz

Odhad online


 

 

 

Magazín o moderních trendech v bydlení

portál nejen o bydlení pro čtyři miliony obyvatel panelových domů Panelplus Press

Textová reklama: Předplaťte si PANEL PLUS pouze za 330 Kč! Více na http://www.panelplus.cz/cz/predplatne